Jak jste se k tomuto povolání dostal?
Náhodou. Rok jsem v Olomouci pracoval jako sociální pracovník s romskými dětmi a mládeží. Pak jsem se vrátil do Znojma a hledal něco podobného. Jediné, co bylo tehdy k mání, byl sociální pracovník v kontaktním centru. V té době jsem neměl související vzdělání, teď studuji vysokou školu. Musel jsem ale projít psychoterapeutickým výcvikem.

Je tohle zaměstnání těžké?
Musíte mít asi nějaké osobnostní předpoklady, těžké je stejně, asi jako každá práce s lidmi.

Dokážete se od pracovních problémů oprostit?
Dennodenně pracuji s lidmi, co mají problém. Sociální pracovníci, když organizace funguje, mají nad sebou člověka, jakýsi dohled, se kterým řeší pracovní či soukromé problémy. Na našem psychickém stavu záleží, jak potom přistupujeme ke klientům. Je důležité udržet si hranice mezi prací a volnem. Vědět, toto je práce, dělám ji sice rád, ale nemůžu ji tahat domů. Ten, kdo neumí po práci vypnout, má problém.

Proč jste odešel z Netopeeru?
Odešel jsem, protože jsem tam byl pět let, potřeboval jsem změnu. V těchto profesích je to dost běžná věc, že se člověk snaží posunout dál. Bylo to náročné, po těch pěti letech za mnou chodili lidé se stále stejnými problémy. Přišla nabídka do Lechovic, tak jsem ji přijal.

Co obnášela práce v Netopeeru a jaká je vaše pracovní náplň teď?
Netopeer je klasické kontaktní centrum, které je v každém okresním městě. Na starosti má svůj region a zaobírá se třemi základními věcmi. To jsou terénní práce, aktivní vyhledávání nových klientů, potencionálních uživatelů drog. Zaměřuje se na problémové uživatele drog, to znamená ty, kteří si aplikují nitrožilně. Kontaktní centrum samotné, to už je pomoc morální, sociální či právní. A pak je tam primární prevence. V Lechovicích je terapeutická komunita pro drogově závislé. Tady jsou už motivovaní klienti, kteří abstinují a léčí se. Podmínkou je, aby před pobytem tady prošli minimálně desetidenní detoxikací v psychiatrické léčebně.

Jak dlouho tady klienti zůstávají a jaký je tady život?
V tomto zařízení lidé zůstávají rok a půl. Snaží se tady vyřešit svoje problémy, my jim pomáháme s návratem do normálního života. Provádíme především skupinovou terapii. Kromě psychoterapeutů tady nejsou žádní zaměstnanci, kromě terapeutické a administrativní práce se klienti o chod zařízení, neboli komunity, starají prakticky sami. Žijí tady normální život, sekají trávu, starají se o zvířata a podobně. Mají třeba čerstvá vajíčka i maso.

Máte od lidí, kterým pomůžete, zpětnou vazbu?
Tohle zařízení nefunguje zase tak dlouho, aby se hromadně ozývali lidé. Těch, co mají opravdu ukončenou léčbu, je kolem deseti. Klienti vypadávají, ukončují léčbu. Není to tak, že by všichni, kteří se sem dostali, odcházeli po roce a půl vyléčení. Vyléčení lidé se nám ozývají, chlubí se, jak jsou na tom.

Není vám líto, když někdo v půlce přeruší a zase do toho spadne? Dozvíte se to?
Většinou se to dozvíme. Je mi to líto, ale tak to prostě je.

Když se pohybujete v prostředí, kde jsou drogy, neměl jste někdy problém s tím je zkusit?
S tím jsem nikdy problém neměl a nikdy jsem nic nezkusil, tedy až na cigarety. A rozhodně toho nelituji.

Jaká je nejčastější droga?
Stále pervitin. Hodně i marihuana. Kouří ji stále víc lidí, snižuje se rapidně i věk. Zkouší ji děti v deseti, dvanácti letech.

V čem je u mladých lidí problém, že se nechají strhnout partou?
Největší problém je vždycky v rodině. Není to o tom, jestli je člověk hodný nebo zlý, je to o výchově a o tom, jaké má o sobě mínění. Podle mých dosavadních zkušeností jsou to lidé buď z nefunkčních rodin nebo naopak z těch, kde je hodně peněz, ale není na děti čas. Je to stále dokola: rodiče versus děti. Ten člověk pak hledá něco jiného. Ne vždy skončí u drog, ale v této době je to velmi snadná cesta. Je to pro mladé lákavé, poutavé. Je to styl života. Ten, kdo kouří marihuanu, si myslí, že žije daleko zajímavější život, což je omyl. Naopak ho posouvá zpět nebo alespoň brzdí.

Jste rád za charitativní akce, ze kterých dostanete nějaké peníze?
To určitě, kdo by nebyl. Ale drogově závislí nejsou hlavní střední proud, kam by lidé chtěli dávat peníze. Já osobně jsem se s tím setkal, stává se, že někdo peníze věnuje.

Nenarážíte na to, že se lidé k narkomanům obrací zády a říkají, že si za to mohou sami?
Ano, spousta lidí to tak má. Tys začal brát, tak je to tvůj problém, jak se z toho dostaneš. Ale je sporné, zda člověk, který se do toho dostal, za to sám může. Faktorů je vždy hodně, začátek je většinou v rodině a výchově. Jsou třeba špičkoví sportovci, kteří se nedostali tam kam chtěli. Znám lidi, kteří žili fotbalem, byl pro ně celý život. Najednou přišlo zranění, měl naplánovanou kariéru, která tím pádem nevyšla. Spadl do drog, protože to psychicky nezvládl.

Jaké máte plány do budoucna? Přemýšlel jste třeba o nějaké zahraniční misi?
Jsem tady asi dva roky, z toho na plný úvazek asi šest měsíců. Jsem spokojený. O misích jsem přemýšlel, ta možnost tady určitě je. Například osvětový projekt Breaking The Circle Je to v Afghánistánu, kde je nejvyšší spotřeba návykových látek. Tam je ale potřeba perfektní angličtina a na tom jsem ještě nezapracoval. Teď mám navíc malé dítě, takže mise teď nepřichází v úvahu. Ale rozhodně se o podobné věci zajímám.