„V pěti letech jsem začal hrát na klavír a na housle. Do šestnácti let jsem nepočítal s tím, že bych se hudbou nějak více zabýval. Ale přišly pubertální lásky a já zjistil, že by se dalo přes muziku u děvčat uspět. Jenže jsem nezvolil ani bigbít, ani rock, ale klasiku, což u děvčat nebylo až tak žhavé,“ usmívá se.

V té době už hrál na violu a začínal komponovat první skladby. „Dostal jsem se do Moravského Krumlova k bezvadnému panu profesorovi Šebestovi, který mi ukázal kladné stránky hudebního života,“ vzpomíná na učitele, jenž měl na jeho hudební volbu velký vliv.

V devětasedmdesátém roce absolvoval brněnskou konzervatoř. Během studií se stal členem brněnského komorního orchestru a také pracoval na poloviční úvazek v brněnské filharmonii. Po studiu hrál ve zlínské filharmonii. Poté odešel do Státního symfonického orchestru Hradec Králové, kde se vypracoval až na jejího ředitele.

Po revoluci ho ale osud zavál zpět domů. „Ozvalo se ve mně synovství. Tatínek dostal zpět v restituci pekárnu, kterou mu nově postavenou po roce osmačtyřicet zabavili komunisti. Tři roky jsem ji vedl, ale skončilo to katastrofou a já ji ze dne na den zavřel,“ uvádí.

Vrátil se zpět k hudbě. „Život mě naučil mnoha profesím,“ konstatuje Svoboda, který v současnosti vede Pěvecké sdružení Vítězslav Novák, učí hudbu v Božicích a má malé hudební nakladatelství. „Vydávám jen vlastní věci a prodávám je zájemcům z řad uměleckých škol,“ vysvětluje.

ROMANA HOLIŠOVÁ