Sedmapadesátiletý otužilec nedá na vodu dopustit. „Mám ji rád ve všech skupenstvích," usmívá se Jenšovský.

K zimnímu plavání přičichl již v osmdesátých letech minulého století. „Přišel jsem do Znojma po vysoké škole a hledal jsem sportovní partu, ke které bych se připojil. Seznámil jsem se s velkým sportovcem Rudou Řezaninou, který byl také hlavní postavou znojemského otužování a byl jsem lapen," svěřuje se Jenšovský.

Plavci jezdili po soutěžích v zimním plavání po celé republice. „Tykali si s Venclovským, prvním přemožitelem kanálu La Manche, plavali jsme v Praze u Národního divadla. Ale hlavně byla ve Znojmě skvělá otužilecká parta," vzpomíná dlouholetý starosta Dobšic a plavec.

Pak z neznámých důvodů přestal. „Asi mi chyběla vůle. Kajícně jsem se vrátil po určitých zdravotních obtížích před čtyřmi roky. A věřím, že teď už vytrvám," tvrdí Jenšovský.

A jak začínal? „Prostě sprchováním studenou vodou. Po třech týdnech jsem už plaval v Dyji, která tehdy začátkem prosince měla dva stupně Celsia. To bylo vzhledem k venkovním teplotám příjemnější než sprchování, proto jsem zůstal u plavání v řece za každého počasí. Otužování je hlavně o vůli a pravidelnosti," naznačuje zimní plavec.

S kolegy ze znojemského oddílu zimního plavání jezdí po soutěžích po celé republice. „Chystáme se i do Bratislavy a zvažujeme Polsko. Nejpřitažlivější je každoroční svatoštěpánské plavání ve Vltavě v Praze u Národního divadla. Největším zážitkem pro mě bylo plavání s rodinou v norském fjordu," svěřuje se muž.

A jaké má otužilec z vody pocity? „Čím větší mráz, tím je vstup do vody příjemnější. Ve vodě po chvilce povrch těla znecitliví, takže plavání je docela pohoda. Nejtěžší chvilka přichází po doplavání a převlékání. Všechny svaly v těle se začnou chvět, aby rychle vyprodukovaly co nejvíce tepla, otužilec se chvíli třepe jako sulc. Zhruba po půlhodině se tělem rozlije teplo, klid, mír a pohoda. Ještě večer, když usínám, cítím, že jsem onen den plaval v ledové vodě. Tělo slabě vrní, jako když kočka přede," povídá Jenšovský.