„Už od malička jsem měla ráda koně. Chodila jsem do stájí jezdit a starat se o ně a vždycky jsem snila, že budu mít svého vlastního,“ vzpomíná. Ovšem pořídit si koně není jen tak. Zvíře potřebuje prostor a ustájení. Potrava a péče není taky zrovna nejlevnější.

„Největší problém bylo najít ustájení. To jsem objevila úplnou náhodou na internetu. Okamžitě jsem si je zamluvila a pak teprve hledala koně,“ popisuje Robličková.

Fotografie koníka, kterému později dala jméno Moonspell, ji zaujala na první pohled.

„Jela jsem ho okouknout do Veselí nad Moravou. Podívala jsem se mu do těch jeho očí a hned jsem věděla, že tohle je ten pravý. Ty čtyři dny, co jsem čekala, než mi ho dovezou, byly nekonečné. Padly na něj všechny mé úspory,“ dodává.

Svého koně musela učit všechny povely a základní dovednosti. Věnuje se mu několik hodin denně, sedm dní v týdnu. Za rok, co koně vlastní, ho nenechala ani den samotného. „Teď už si dovedu představit, že bych odjela na dovolenou. Vím, že o něj bude dobře postaráno a už si i na stáj zvykl,“ říká.

Pádů prožila několik. Naštěstí se jí nikdy nic vážného nestalo. „Jednou, když jsem byla na vyjížďce, rychle proti nám vyjela motorka a Moonspell se lekl. Začal prudce utíkat a shodil mě. Já zůstala ležet a on pádil dál. Za chvíli se mi ztratil z dohledu. Já pak chodila mezi zahrádkami a ptala se lidí: Dobrý den, neutíkal tudy kůň?,“ usmívá se už dnes Robličková.