Ta tragická událost s sebou přinesla silnou vlnu solidarity všech příslušníků základny, kteří připravili velice důstojné rozloučení s našim zesnulým kamarádem. Lemovali celou cestu a vojenským pozdravem vzdávali úctu Koljovi, kterého jsme společně doprovázeli na jeho poslední cestě domů. Prostor při rozloučení na letišti v Mazare byl kromě vojenských poct a státní hymny i pro modlitbu. Bylo pro mě silným zážitkem pozorovat, jak se naši vojáci v této situaci stmelili a vzájemně se podporovali.

Způsob, jakým procházeli takovým okamžikem, jímž byl například let s rakví do Kábulu, kde jsem byl také přítomen, nebo chvílí, kdy společně sdělovali zraněnému kamarádovi, který se po operaci probral z umělého spánku, že jeden z nich nepřežil, mě přesvědčila o jejich hluboké lidské zralosti.

Na naší základně Fajzabád pak proběhla bohoslužba, jíž se zúčastnili téměř všichni vojáci ze základny a v den i v hodině Koljova pohřbu doma jsme se i my tady sešli k soukromému rozloučení, které bylo doprovázeno četbou biblických textů, modlitbami a hudbou. Bohužel jsme se k podobným bohoslužbám sešli ještě několikrát, když v Kunduzu zemřeli při výbuchu nástražného výbušného systému tři němečtí vojáci.

Na začátku dubna odjel znojemský rodák a vojenský kaplan Miroslav Jordánek do Afghánistánu. S částí čtvrté brigády rychlého nasazení zde tráví čtyři a půl měsíce. Jako kaplan musel spolu s vojáky sdílet těžké chvíle, když česká jednotka v květnu přišla o jednoho muže. Pravidelně se účastní i terénních hlídek a s vojáky plní i další úkoly mise. Požádali jsme ho, aby nám napsal své postřehy z této stále neklidné země.

Dokončení v neděli

Více o 5. kontingentu české armády v silách ISAF naleznete zde.