Předchozí
1 z 9
Další

Vypořádat se umí od polámaných klik u dveří, přes vodoinstalaci až po zapojení techniky, kterou škola využívá. „Na zdravku jsem nastoupil v roce 1988. Bydlel jsem tenkrát v jednom domě s tehdejším ředitelem školy a ten mi jednou řekl, že po odcházejícím školníkovi budou hledat nového, ale také někoho pro novou pozici údržbáře. Tak jsem na nabídku kývl,“ říká Vacula.

Dlouholetý údržbář ze znojemské zdravky Karel Vacula.Foto: Deník/Dalibor KrutišZdroj: Deník / Dalibor Krutiš

Nyní si už měl užívat zaslouženého důchodu, ale škola za něj i kvůli aktuální situaci s pandemií koronaviru zatím nemá náhradu. „Tak tam ještě na pár hodin chodím, přece je nenechám ve štychu,“ míní. K profesi se dostal díky škole. „Vyučil jsem se obráběčem kovů v Miroslavi pro tehdejší Okresní průmyslový podnik. Vydělávat jsem si začal už ve třetím ročníku školy. Asi za osmdesát procent z toho, co jsem vyrobil jsem dostal zaplaceno. Výplata tehdy byla mezi dvanácti až sedmnácti stovkama. Po škole jsem pracoval ve Znojmě na obrobně. Vyráběl jsem například písty do vstřikovacích čerpadel pro tehdejší podnik Motorpal, dělal jsem příruby a podobné věci,“ naznačuje.

Na břehu.Foto: Archiv Karla VaculyZdroj: Deník / Dalibor Krutiš

Pak přišla tehdy povinná dvouletá základní vojenská služba. „Měl jsem branecké céčko, díky kterému jsem mohl řídit náklaďáky. Na vojně jsem byl řidičem u protivzdušné obrany státu. Rok jsme sloužil v Olomouci a rok v Praze. Jezdil s Tatrou 111, Pragou VS, ale taky třeba s Tatrou 148 jako velitel vyprošťovací čety,“ přibližuje práci v armádě Vacula.

Karel Vacula s přáteli v domovském jacht klubu.Foto: Archiv Karla VaculyZdroj: Deník / Dalibor Krutiš


Po vojně nastoupil jako řidič Škody 1203, tehdejší dodávky. „Asi po roce jsem byl na dopravě, jezdil jsem s různými náklaďáky. Kvůli zdravotním problémům, kdy jsem měl podezření na nemocná játra, což se nakonec naštěstí nepotvrdilo, jsem jako řidič náklaďáku musel skončit. Volantu jsem se ale nevzdal. Dělal jsem takzvaného panského kočího na tehdejším okresním úřadě pod předsedy Navrátilem a Poláčkem. Vozil jsem po okrese úředníky. Jezdil jsem jak se slavnou Tatrou T 603, což bylo svého času i vládní vozidlo, tak s ruskými žigulíky,“ vzpomíná na léta za volantem Vacula.

Karel Vacula s přáteli v kempu. Vlevo syn Karel.Foto: Archiv Karla VaculyZdroj: Deník / Dalibor Krutiš

Vyučeného zámečníka bavilo všechno, na co sáhl. „Na zdravku jsem nastupoval, když se dokončovala stavba nové budovy. Dělal jsem to, co mě bavilo a naučil jsem se dost věcí navíc. Například stavařinu, elektro a další profese,“ naznačuje.

Karel Vacula se svojí plachetnicí.Foto: Archiv Karla VaculyZdroj: Deník / Dalibor Krutiš

Řemeslnou zručnost využil pro svoji největší životní vášeň. Zcela propadl plachetnicím a jachtingu. Pět malých lodí si postavil sám. „K jachtingu jsem se dostal už jako desetiletý kluk. Soused mě jednou prostě vytáhl na loď. Potřeboval někoho k sobě, aby na lodi nebyl sám. To bylo na vranovské přehradě. Pak mě s sebou brával častěji a mě to začalo bavit. Vojna jachting přerušila a vrátil jsem se k němu až v době, kdy už byli na světě moji dva synové,“ vzpomíná Vacula.

Údržba lodí nikdy nekončí. Ale mnohdy uklidňuje.Foto: Archiv Karla VaculyZdroj: Deník / Dalibor Krutiš

První loď si půjčoval od známého. „Jezdili jsme se na ní s klukama občas projet. Až jednou jsme při procházce v lese u přehrady našli Vaurien. Je to třída lodí, kterou dodnes závodně jezdíme. Byla nedostavěná, značně znehodnocená. Majitel ji prodal zároveň s chatou. Naštěstí ji koupil jeden známý a ten mi ji za flašku prodal,“ usmívá se jachtař.

Na plachetnici vlevo Karel Vacula.Foto: Archiv Karla VaculyZdroj: Deník / Dalibor Krutiš

Celou loď rozebral a dal do pořádku. „Po opravách vážila asi sto šedesát kilo. To je na Vauriena hodně. Aktuálně je spodní hmotnostní hranice třiasedmdesát kilo. Moji kluci jezdí na dřevěné lodi třídy Vaurien, kterou jim postavil kamarád na Slovensku. Jsem rád, že je to taky chytlo. Jezdí Český i Moravský pohár, zúčastňujeme se i Česko-Slovenského poháru a kluci jsou v něm celkem úspěšní. Jednou byli myslím i druzí. Já závodím také, ale jde mi hlavně o to, že se svezu,“ svěřuje se Vacula.

Karel Vacula na své plachetnici.Foto: Archiv Karla VaculyZdroj: Deník / Dalibor Krutiš

Vaculovi jsou členy Yacht clubu Znojmo. „Je tam parta fajn kamarádů. Nejraději jsem doma na Vranově, ale rád jezdím třeba na Seč, na Bezdrev nebo třeba do Tovačova. Ze závodů mám spoustu zážitků. Asi před patnácti lety jsem vyhrál Vetrán Cup. To byl jeden z nejhezčích zážitků. Součet věku obou členů posádky musel tehdy být osmdesát let. Se mnou tehdy jela známá z Prahy, která se k jachtingu teprve čerstvě dostala,“ vzpomíná kormidelník Vacula. 

Karel Vacula s manželkou jako piráti na jednom z mnoha plesů.Zdroj: Archiv Karla Vaculy