O sběratelské vášni rozhodla náhoda. „Pohlednice sbírám déle než čtyřicet let. Začala jsem v roce 1968 s malovanými, například Josefem Ladou. Pak mi manžel přivezl sto let starou pohlednici Znojma, a bylo rozhodnuto," vzpomíná s úsměvem Klimtová s tím, že to byl začátek velké sběratelské vášně.

Nejdříve se za svůj koníček styděla. „Měla jsme za to, že se hodí pro malé děti nebo důchodce. V zaměstnání jsem o tom proto vůbec nemluvila a svou zálibu považovala za něco nepatřičného," naznačuje sběratelka.

Až po odchodu do důchodu se své zálibě věnuje naplno. Nashromáždila devětadvacet šanonů starých fotek a pohlednic. Kolik má ale jednotlivých kousků, to nedokáže říci. „Měla jsem čas vše uspořádat a zároveň jsem zjistila, že podobnému koníčku se věnuje řada lidí v republice," vysvětluje Klimtová.

Nejvíce ji těší objevování příběhů a souvislostí toho, co pohlednice jen naznačuje. „Sběratelství není jen o tom, mít pohlednici. Nejvíc mě baví právě tato badatelská práce. Když narazím na místo, které na fotce nedokážu přiřadit, radím se také s památkářem Janem Kozdasem nebo historikem Jiřím Kacetlem," říká.

Svou sbírku nyní doplňuje jen zřídka. „V době internetu již lidé pohlednice nesbírají. Dříve jsem měla štěstí, na půdách domů lidé nacházeli opravdové poklady. Navíc v čase, kdy jsem začínala, jsme se s ostatními nadšenci sdružovali ve sběratelském klubu Orbis Pictus. Vydával také časopis, kde jsem načerpala řadu zkušeností a jezdívali jsme společně na různé burzy," loví v paměti Klimtová.

Zároveň lituje, že klub ani specializované burzy již neexistují. „Tříděním a přiřazováním fotek ke správnému místu i datu si stále udržuji svěží mysl a snažím se vytěsnit starosti," uzavírá Klimtová.