Do Valencie přiletěla znojemská studentka koncem ledna. „I na tamní poměry tam bylo docela teplo, lidé byli ha pláži v plavkách,“ vzpomíná na počátek svého pobytu. Všechno se pak začalo rychle měnit v prvních březnových týdnech. „Zpočátku se zdálo, že je všechno v pořádku, dokonce se ve Španělsku nic nedělo ještě ani ve dnech, kdy už začínala první opatření v České republice. To mi bylo trochu divné. Jenže pak to přišlo ráz na ráz a během asi dvou dnů začala i ve Španělsku celostátní karanténa, dokonce ještě přísnější, než je teď u nás,“ dodává studentka.

Rychle se měnily i názory a nálady dalších zahraničních studentů. „Když tohle všechno začalo, ptala jsem se na v jedné skupině na sociální síti, kde bylo asi sto padesát erasmáků, zda se někdo chystá vracet domů. Měli z toho spíš legraci. O čtyři dny později už nebyl jediný, který by zůstával. Teď už jsme doma všichni a pokud vím, všichni zdraví,“ říká Dusilová.

Velvyslanectví slíbilo autobus

Tou dobou už své zahraniční studenty k přípravě na návrat domů vyzvaly i španělské university. „Informovali nás, že se situace stále zhoršuje, dojde k uzavření hranic a pro instrukce k co nejrychlejšímu návratu domů se máme obrátit na naše velvyslanectví. Když jsem napsala na české velvyslanectví do Madridu, odpověděli mi, že za čtyři dny bude vypravený státní autobus, který nás ze Španělska odveze,“ vzpomíná na začátek složité cesty domů studentka.

Jak dodává, s ambasádou byla potom v pravidelném kontaktu. „Opakovaně jsem jim psala, předávala požadované osobní údaje. Po čtyřech dnech jsem se dozvěděla, že autobus nepojede a že si mám pokud možno ještě ten den najít vlastní dopravu. Už dost vyděšená jsem si hledala další informace a zjišťovala že se budou zavírat hranice a nemusela bych se vůbec dostat domů,“ líčí studentka.

Z ambasády jí ještě doporučili lety, které by mohla využít. „Jenže na let do Vídně mi už nenavazovaly další spoje, abych se dostala domů. Letenku jsem si přerezerovala asi třikrát, ale jeden let za druhým aerolinky rušily. Mezitím jsme si na sociální síti založili skupinu pro lidi s podobným problémem a jedna slečna tam napsala, že poletí z Valencie do Frankfurtu, odkud prý pojede státní evakuační autobus do republiky. Tři dny předem jsem si proto v autobuse rezervovala místo a každý se ujišťovala, že rezervace platí,“ popisuje studentka další pokus odletět ze Španělska.

V autobusu neměli místo

Do letadla se nakonec dostala. „Bylo s tím hodně vysvětlování a zdržování. Nejdřív ve Valencii a pak ve Frankfurtu mě s kamarádkou nechtěli pustit do letadla a pak z něj, protože jsme letěly do Německa a nebyly Němky,“ posteskla si. Hlavní zklamání ji teprve čekalo. „Přiřítily jsme se k autobusu, ukázaly rezervaci – a dozvěděly se, že pro nás nemají místo. Prý přijel menší autobus. A to jsem s nimi mluvila naposledy tři hodiny před tím. Přišlo mi, že levá ruka neví, co dělá pravá, každý zařizuje něco a navzájem se nedomluví,“ kroutí ještě po dvou týdnech hlavou znojemská studentka.

Na jednom z největších evropských letišť musela přespat a doufat, že se dostane do dalšího evakuačního autobusu druhý den. „Ten první autobus byl hasičského sboru, řidiči měli všechny možné ochranné pomůcky. Druhý den přijel dálkový autobus s řidiči bez pomůcek, do republiky se s ním vraceli lidé z nejrůznějších zemí, kteří se dostali právě do Frankfurtu,“ poznamenává studentka s tím, že autobus pak spěchal do republiky bez zastávek.

Studentka nyní dodržuje nařízenou karanténu. „Ještě když jsme přilétly do Frankfurtu, nebylo jisté, kde vlastně budeme. Nakonec se vše díky rodině a ochotným lidem na podruhé podařilo. Jsme teď s kamarádkou poctivě zavřené. Jsme v pořádku, měříme si teplotu, kondici udržujeme cvičením. A na dálku se dál účastníme výuky na našich španělských školách,“ shrnuje studentka. Jak dodává, už se těší, až bude moci vyjít aspoň na procházku.