Dnes již toto ceněné řemeslo není tak obvyklé. Kdo se mu chce věnovat, musí mít dostatečnou sílu, být vytrvalý a pečlivý. Takovým vyučeným kovářem je Jaroslav Bureš z Uherčic. Již dvacet let pracuje na volné noze ve své dílničce nedaleko uherčického zámku.

„Děda byl kovářem a i mně toto řemeslo učarovalo. Jako malý chlapec jsem trávil spoustu času v kovárně a fascinovaně pozoroval jiskry odletující od kovadliny. Přirozeně jsem šel do učení na kováře. Po škole jsem pracoval na zdejším statku. Koval jsem koně, ale byla to velmi nebezpečná práce bez vlastního nápadu. Tvar podkovy je přesně daný tvarem kopyta,“ přibližuje tvrdou práci Bureš.

Hned po sametové revoluci si zařídil živnostenský list a již dvacet let se živí jako umělecký kovář. „Jedna z prvních zakázek bylo zhotovení mečů. Tuto objednávku mi zadali známí pro svoji šermířskou skupinu. Postupně jsem se dostával v této zájmové i profesionální rovině do povědomí lidí. Před deseti nebo patnácti lety jsem vyráběl meče snad pro všechny šermířské skupiny v republice. Zájem o moje meče byl také ve skupinách historického šermu v sousedním Rakousku, Německu a Francii. Zajímavé bylo také spolupracovat s Lubem Kristkem na jeho Pyramidě v Podhradí,“ vzpomíná kovář.

Kromě zbraní a spolupráce na uměleckých dílech je každodenním chlebem Bureše výroba nejrůznějších mříží a plotů. „Spousta dílů se již vyrábí průmyslově a lidé si je mohou koupit a plot si sestaví sami. Což je velká škoda. Myslím si, že naše práce je nedoceněná. Musím vzít do ruky každý kus a vytvarovat jej do potřebného tvaru. Právě na Znojemsku je několik uměleckých kovářů. Sám mám zákazníky z Brna, Vysočiny nebo Prahy. Řada se mi jich vrací na doporučení právě v souvislosti s výrobou mečů pro skupiny historického šermu,“ vysvětluje Bureš.

Meče, ukované v dílně pana Bureše, jsou z kvalitní uhlíkové oceli. Poskytuje na ně standardní dvouletou záruku. Při výrobě musí vzít v úvahu, jakou sílu budou šermíři při svých vystoupeních vyvíjet.

„Každý chce mít meč co nejtenčí, aby byl lehký a umožňoval bez větší fyzické námahy opakovaná vystoupení. Každý materiál má samozřejmě svůj limit a tomu musím výrobu mečů přizpůsobit. Materiál na ně objednávám z tuzemských obchodů se železem. Třeba v Rakousku vyrábějí zbraně ze speciálního materiálu. U nás je zvykem používat právě uhlíkovou ocel,“ vysvětluje Bureš.

Kovářská práce na zakázku je velmi těžká a fyzicky náročná. Než se kovář dostane na určitou úroveň, musí získat několikaletou praxi. I samotná příprava materiálu zabere spoustu času. „Člověka to musí bavit. Tato práce se nedá dělat pro peníze, ale pouze pro radost. Díky tomu, že jsem ve vlastní dílně, nemám zásadní existenční problémy. Do budoucna uvažuji o tom, že budu muset zakázky aktivně vyhledávat a investovat i do reklamy,“ uzavírá kovář.