„Pracovně jsem se dostal do kina, kde tenkrát něco opravovali. Viděl jsem ležet plakáty na poličce, ptal jsem se, co to je. Dozvěděl jsem se, že plakáty po čase vyhazují, což mi přišla velká škoda. nabídl jsme se, že si budu  pro ně chodit. A tak se zrodila má sbírka," vzpomíná Kozdas.

Ve shromažďování plakátů nebyl podle jeho slov zájem o filmy ani o grafické školy. „Až po čase jsem si uvědomil, že jejich shromažďování může přinést pozoruhodný výsledek," říká sběratel.

Někteří autoři byli anonymní, protože byli zřejmě na indexu. „V těchto letech nebylo snadné se jako výtvarník uživit a plakáty byly pro řadu umělců možná jediným zdrojem příjmů. Troufám si říct, že jako celek byly výtvarně zdařilejší nebo hodnotnější, než současné. Pracovali na nich přední čeští výtvarníci," uvažuje Kozdas s tím, že kultura v době komunismu byla přísně kontrolovaná a zároveň existovaly předem dané státní dotace na výtvarnou činnost. Každý promítaný film musel mít plakát. „Myslím si, že cenzuře tenkrát podléhaly filmy, nikoli už plakáty. Nepříliš příznivá politická doba měla i své pozitivní jádro. Tvůrci měli omezený prostor, ve kterém uvažovali svobodně. To je to, na co bychom mohli navázat a například ve veřejné reklamě i zlepšit. Umělci totiž tehdy nebyli utaženi komercí," myslí si Kozdas. Jak dodává, současné plakáty nesbírá, kontakt, který měl, zanikl se zbouráním kina Hraničář.

Všech pět set dvacet plakátů věnoval sběratel Jihomoravskému muzeu ve Znojmě, které nyní uspořádalo výstavu. Zájemci mohou nasát nostalgii starých filmů v prvním patře znojemského Domu umění až do třiadvacátého srpna.