„Zajít do cestovky a koupit si dovolenou na Kanárech je jednoduché. Severní Korea mě přitahovala právě tím, jak je nedostupná. Snažil jsem se tam dostat už před několika lety. Stálo mě to velké úsilí. Je mi záhadou, jak to nakonec cestovní kancelář dokázala,“ vypráví Kvadra.

Vízum pro vstup do země dostanou turisté v Číně. „Museli jsme zůstat tři dny v Pekingu a na vízum si počkat. Vůbec to nebylo na škodu. Viděl jsem aspoň město asi tři týdny před olympiádou,“ vzpomíná.

Z Pekingu je pak odvezlo do Pchjongjangu letadlo TU 154. „To létalo v dobách mého mládí. Říkal jsem si, že už ho nikde na světě neuvidím. A nakonec jsem se s ním svezl,“ usmívá se cestovatel.

V Pchjongjangu je čekalo letiště obehnané ostnatým drátem, betonovými zátarasy a zástupy vojáků. „Neutekla by jim ani myš. Doslova,“ vzpomíná. Ve chvíli, kdy se letadlo dotklo země, začala z reproduktorů hlasitě hrát revoluční hudba.

„Byl jsem zvyklý na vojáky z dob železné opony, tak mě to až tak nevzalo. Ale doprovázeli nás celý pobyt na každém kroku,“ vysvětluje Kvarda.
Při odbavení na letišti museli odevzdat mobilní telefony. Fotoaparáty jim zůstaly. „Přes kontrolu na letišti neprojdou žádné noviny, a to ani v případě, že v nich máte něco zabalené,“ vysvětluje.

Bez vojáků v zádech se nikdo daleko nedostane. „Zkoušel jsem sám vyjít z hotelu. Hned vyjelo vojenské auto, po třech metrech začali vojáci pískat a musel jsem zpět,“ vzpomíná Kvarda.

Když jde skupina turistů po chodníku, vojáci odhánějí místní lidi na druhou stranu ulice. „Není možné se s místními bavit. Oni sami by ani neodpověděli. Jednoduše nesmí,“ vysvětluje cestovatel.

Pobyt v Severní Koreji mu připravil několik překvapení. „Celý život pracuji ve stavebnictví. Při jednom z výletů jsme viděli, jak betonovou silnici rozbíjí ručně skupina žen, které hlídají vojáci. Kusy betonu pak ručně odnášely. Tímto tempem musí cestu dělat snad rok,“ udiveně vypráví Kvarda.

Po obrovských dálnicích nejezdí skoro žádná auta. „Uprostřed dálnice vedoucí Pchjongjangem jsme čekali několik minut, než se jedno auto objevilo. To u nás, i v malé vesnici, za tu dobu projede aut třeba deset,“ srovnává.

Svého průvodce se zeptal, jak se zachovat, kdyby mu na výletě někdo něco ukradl. „Odpověděl mi, že to není možné. I kdyby někdo našel uprostřed náměstí peníze, položí na ně ještě kámen, aby neuletěly. Vojáci by totiž potrestali všechny, kdo za ten den po náměstí prošli. A i kdyby se náhodou stalo, že se vám něco ztratí a vy to oznámíte, provinilec dostane takový výprask, že vy sám řeknete, že jste si to vymyslel,“ vzpomíná Kvarda.

Z tohoto výletu si nedovezl žádné suvenýry. „Není totiž možné vyměnit peníze. I kdyby se mi to někde na černém trhu podařilo, nic v obchodě nekoupíte. Vojáci by po vás hned šli a zboží by vám vzali. A v obchodech s potravinami je míň věcí než u mě ve spižírně. Pro turisty jsou vyhrazené malé obchody, podobné našim bývalým Tuzexům. Stejně tak jsou pro ně vyčleněné i restaurace,“ dodává .

Většina místních chodí v uniformách. „Není možné potkat někoho ve vyzývavém oblečení.Všichni bydlí ve stejných domech či panelácích, nikdo nemá auto a volný čas jim organizuje režim. Nesmí se nudit a hlavně si nemají co závidět,“ vysvětluje.

Na svých cestách se setkal s názorem, že lidé v Severní Koreji jsou nešťastní. „Já si to nemyslím. Oni neznají nic jiného, nemají žádné zprávy zvenčí,“ zakončuje vyprávění Kvarda.