Na začátku byl drogově závislý syn majitelů zámku. Také díky jeho tvrdé zkušenosti sdrogami se dnes vlechovickém zámku připravuje na návrat do běžného života devět mladých lidí. Devět bývalých feťáků či alkoholiků. Hana Horáková je terapeutka s třicetiletou pedagogickou praxí. Rado Lajčiak je pacient zBrna.

„Když přijde nováček, bydlí spolu sdalšími dvěma pacienty. Ti ho seznamují spravidly komunity a rozptylují jej, aby přišel na jiné myšlenky, než drogy,“ říká terapeutka.

Lajčiak je vLechovicích od prosince loňského roku. Na večerním nástupu před upravenými květinovými záhony si jej neinformovaný člověk může lehce splést s terapeutem. Vyhodnotí den, rozdělí úkoly.

„Je to běžný postup. Nováček po čase dostane na starost třeba kuchyň, úklid domu nebo péči o zvířata. Já jsem teď vedoucí práce a vedoucí služby ochrany,“ vysvětluje Lajčiak. Jeho práci potom vyhodnocuje terapeut.

Vznik zařízení se datuje do období téměř přesně před dvanácti měsíci. Školu založili manželé Lobpreisovi. Její chod zajišťují výhradně ze svých peněz. Klienti se podílejí měsíčním pětitisícovým příspěvkem. Ekonomiku zařízení drobně vylepšuje malé hospodářství, které je součástí pracovní terapie.

Škola má dát šanci bývalým alkoholikům či narkomanům nemyslet na drogu, pracovat, a připravit se na návrat do běžného života. Vmístech, kde dříve žily řádové sestry se dnes na návrat do života bez drog připravuje devět mladých lidí.

„Například Ola je už vposlední fázi terapie a připravuje se na práci. Má připravenou smlouvu sjedním znojemským obchodem skvětinami, protože je aranžérka a floristka,“ říká Horáková.

A jak se cítí samotná klientka? „Dobře, nemám žádný problém. Už se moc těším, že budu poznávat nové lidi. A hlavně - květiny jsou můj koníček,“ říká Ola, polská matka čtrnáctiletého syna.

Vbudově školy vládne klid a pořádek.

„Knám přicházejí alkoholici a drogově závislí klienti až po absolvování detoxikační léčby vBrně, takže problémy sabstinenčními příznaky tady nemáme,“ říká Horáková.

Nemyslet na drogy

 

Ve Škole života se pak lidé učí na drogy nemyslet, zkouší se zaměstnat čímkoli jiným. A jak se to daří zvládat? „Já jsem alkoholik. Byl jsem na krátkodobém léčení celkem sedmkrát. Vždy tak na tři až čtyři měsíce. Vždycky jsem vyšel a pil jsme znovu,“ hodnotí svůj vztah kdroze jménem alkohol Lajčiak.

Lechovická škola mu podle jeho slov dala novou možnost. „Jsem tady už deset měsíců a je to úplně vpohodě. Mám volné vycházky, jezdím do Brna, mám tady možnost seberealizace. Chodím do školy, přemýšlím o dalším kurzu. Prostě dělám věci, které jsem vždycky dělat chtěl. Jenže to nešlo, když jsem byl pořád vlihu,“ uvažuje Lajčiak. Rozhodnutí jít se léčit bylo jeho vlastní. „Je to jediná možnost, člověk se musí odhodlat a jít,“ říká Lajčiak.

Žáci pracují na zahradě, ve sklenících, starají se o zvířata. „Jsou tady kočky, pes, pašíci, kozy, slepice, kačeny, husy, krocani, králíci a pávi,“ vypočítává Horáková.

Režim je poměrně volný. Žádné mříže ani zámky.

„My nejsme hlídaní. Každý ví, že pokud uteče a poruší zásady, třeba se napije nebo vezme drogu, je vyloučen. Vrátit se může až po půl roce,“ vysvětluje Lajčiak. Takový případ je ale spíš výjimkou.

Škola je schopna pomoci při vyřizování dalších věcí, jako například při vydávání osobních dokladů, pojištění a podobně.

 

Žáci si ale také užívají. „Pět klientů bylo na dovolené ve Slovinsku a byli moc spokojeni,“ doplňuje Horáková.

Obvyklá doba pobytu je jeden a půl roku, delší pobyt může být až dvouletý. Protože ale škola existuje teprve rok, není zpětný přehled, jak se komu vživotě daří. To ukáží až příští léta.

A jak se cítí samotná klientka? „Dobře, nemám žádný problém. Už se moc těším, že budu poznávat nové lidi. A hlavně - květiny jsou můj koníček,“ říká Ola, polská matka čtrnáctiletého syna.

V budově školy vládne klid a pořádek.

„K nám přicházejí alkoholici a drogově závislí klienti až po absolvování detoxikační léčby v Brně, takže problémy s abstinenčními příznaky tady nemáme,“ říká Horáková.

Ve Škole života se pak lidé učí na drogy nemyslet, zkouší se zaměstnat čímkoli jiným. A jak se to daří zvládat? „Já jsem alkoholik. Byl jsem na krátkodobém léčení celkem sedmkrát. Vždy tak na tři až čtyři měsíce. Vždycky jsem vyšel a pil jsme znovu,“ hodnotí svůj vztah k droze jménem alkohol Lajčiak.

Lechovická škola mu podle jeho slov dala novou možnost. „Jsem tady už deset měsíců a je to úplně v pohodě. Mám volné vycházky, jezdím do Brna, mám tady možnost seberealizace. Chodím do školy, přemýšlím o dalším kurzu. Prostě dělám věci, které jsem vždycky dělat chtěl. Jenže to nešlo, když jsem byl pořád v lihu,“ uvažuje Lajčiak. Rozhodnutí jít se léčit bylo jeho vlastní. „Je to jediná možnost, člověk se musí odhodlat a jít,“ říká Lajčiak.

Žáci pracují na zahradě, ve sklenících, starají se o zvířata. „Jsou tady kočky, pes, pašíci, kozy, slepice, kačeny, husy, krocani, králíci a pávi,“ vypočítává Horáková.

Režim je poměrně volný. Žádné mříže ani zámky.

„My nejsme hlídaní. Každý ví, že pokud uteče a poruší zásady, třeba se napije nebo vezme drogu, je vyloučen. Vrátit se může až po půl roce,“ vysvětluje Lajčiak. Takový případ je ale spíš výjimkou.

Škola je schopna pomoci při vyřizování dalších věcí, jako například při vydávání osobních dokladů, pojištění a podobně.

Žáci si ale také užívají. „Pět klientů bylo na dovolené ve Slovinsku a byli moc spokojeni,“ doplňuje Horáková.

Obvyklá doba pobytu je jeden a půl roku, delší pobyt může být až dvouletý. Protože ale škola existuje teprve rok, není zpětný přehled, jak se komu v životě daří. To ukáží až příští léta.