Je úterý deset minut po druhé odpoledne. Nad Příměticemi se zatahuje a každou chvílí začne pršet. Nedaleko Křížového sklepa hledám zastávku autobusu číslo 804. Vzal jsem si totiž za úkol vyzkoušet, jak se jezdí novými autobusy městské hromadné dopravy.

Ještě postaru, ze zvyku, jdu nejdříve k bývalé zastávce u hlavní silnice. Jenže, chyba lávky. Odtud jede pouze číslo 805. Rozhlížím se a nacházím další označník zastávky, tentokrát správný.

Je vidět, že dopravce vyslyšel hlas lidu a předělal původní tabulky s nečitelnými číslicemi a nahradil je většími. Bohužel, na úkor mapky, jejíž čtvrtina je přelepená.

Zmatený automat

Začíná pršet, přístřešek nikde a já se modlím, aby autobus přijel včas. Přijel. Platím deset korun a snažím se zjistit, kdo z řidičů mne veze. Marně. Řidič jmenovku nemá. Dvě cedulky se jmény se na něj smějí ze sluneční clony. Přesně ve 14:19 mne, jediného pasažéra, veze na zastávku ke hřbitovu.

Podle jízdního řádu, který jsem si vytiskl, očekávám, že se projedu sídlištěm. K mému překvapení ale jedeme zpět do starých Přímětic a po hlavní silnici ke Sklostroji. Pasažéra, který půlrok nejel městským autobusem, překvapí automatické hlášení následujících zastávek. O to více mate, když ženský hlas oznamuje, že příští zastávkou bude Přímětice – sídliště. V tom okamžiku zajíždíme totiž k zastávce s nápisem Sklostroj.

Nastupuje skupinka deseti lidí. Proti grafikonu odjíždíme o dvě minuty později.

Další zastávka je Nová nemocnice. Lidi zde chrání, na rozdíl od přímětické zastávky Sklep, zastřešené čekárny. I když počmárané sprejery a s nevábným interiérem. Nastupuje dvacítka lidí.

PŘEČTĚTE SI: Stavba nádraží nabírá zpoždění

„Nezmokl jsi?“ ptá se řidič staršího muže. Od nemocnice vyjíždíme s tříminutovým zpožděním.

Přes uličku se u okna uvelebí asi dvanáctiletý školák. Vedle jeho sedadla je nálepka, která označuje místo vyhrazené pro nemocné. Kluka celou cestu ani nenapadne, aby své místo nabídl starším.

Neznámý řidič jede klidně a zkušeně. „Je tady trochu dusno, chtělo by to otevřít okno,“ říká paní za mnou.

Kvůli opravám centra míjíme zastávku Komenského náměstí. Zajíždíme ke kraji na dočasné zastávce na Mariánském náměstí. Nastupuje největší, asi dvaadvacetičlenná skupinka lidí. Řidič přísně vyinkasuje peníze od školáka, kterému stroj nepřečte kartu, jakousi elektronickou peněženku.

Nabíráme další minuty. Na nádraží už jich máme o šest víc, než tvrdí jízdní řád. Největší zpoždění pak připisuji na Vídeňské. Ze dvou zastávek vyjíždíme o osm minut později. Na druhou stranu: nikomu z cestujících to evidentně nevadí.

Pan řidič do vězení

„Vyndej tu tyčku z pusy a drž se,“ nabádá v uličce matka syna. „Kdybys spadl, pana řidiče zavřou,“ dodává.

„A kam?“ ptá se dítě.

„Do vězení,“ odpoví žena a kolem stojící se rozesmějí.

Pán s hůlkou naproti si mě zkoumavě prohlíží. Osmělí se ale moje spolusedící. „Vy jste kontrolor?“ ptá se dáma. Prozrazuji svoji profesi i úkol.

Nejvíce lidí na trase vystupuje na Vídeňské u kasáren. Do Oblekovic pomalu stahujeme zpoždění. Na konečnou v Nesachlebech přijíždíme asi o čtyři minuty později, než tvrdí grafikon.

Vystupuji a uvědomuji si, že jsem jel autobusem s nízkou podlahou. Nastupování i vystupování je tudíž velmi pohodlné.

Na zastávce už čekají noví pasažéři a řidič ve žlutém overalu se chystá na další kolo.

Cestu přes celé město pohodlně zvládl za tři čtvrtě hodiny, svezl zhruba stovku lidí, navíc prakticky bez komplikací.