„Fandit budu, dokud bude ve Znojmě klub existovat,“ říká velký příznivec Orlů. I když kvůli postižení nemůže zcela dobře mluvit, na hokeji si pořádně zakřičí. „Zápasy hodně prožívám. Chodím se tam vyřvat. Jsem také rád, že mohu být mezi lidmi,“ přiznává šestatřicetiletý Michal.

Díky svému synovi se stala velkou fanynkou hokeje i jeho maminka Hana. „Kvůli Michalovu postižení jsme jezdili do Jánských Lázní. Byl tam fyzioterapeut, který říká, vy jste postoupili do extraligy, jak to bude u vás vypadat? Nic jsem o tom nevěděla. Michal se začal o hokej zajímat a chtěl ho vidět. Šla jsem se zeptat na zimák pana Kaňkovského (po postupu do extraligy se obránce Roman Kaňkovský stal manažerem Orlů, pozn. redakce). Řekl mi, že není problém. Ukázal mi zimák, kudy máme jít, odkud se budeme dívat. Tak jsme začali na hokej chodit,“ přibližuje jejich hokejové fanouškovské zážitky maminka.

Ta díky nové zálibě získala i práci. „Jak se změnil zákon a mohla jsem si k péči o Michala přivydělat, hledala jsem si práci. Říkala jsem to paní ve stánku na stadionu. Nevěděla jsem, že to je paní Bubíková, manželka správce zimáku. Díky ní jsem se dozvěděla, že hledají uklízečku. Pro mě to bylo výhodné, protože ráno jsem vezla Michala z Hrušovan do Znojma do školy a musela bych pak na něj čekat. Takhle jsem mohla pracovat. Dělala jsem tam uklízečku nakonec dvanáct let,“ vzpomíná Horváthová.

Michal býval často s mámou v zázemí stadionu. Seznámil se s mnoha hokejisty. „Dodnes mi volá Radek Haman. Ptá se, jak se mám, popovídá si se mnou,“ usmívá se Michal.

Zná ho asi každý hokejista, který prošel znojemskou kabinou. „Hokejisté jsou na Michala zvyklí, a i když tu hrají cizinci, kteří neumí česky, a Michal neumí anglicky, pozdraví ho, plácnou si s ním. Berou ho, jako by patřil k nim. V týmu jsou kluci jako Honza Lattner nebo David Bartoš, které známe, ještě když začínali jako malí kluci,“ líčí maminka.

S Michalem nechybí na žádném domácím zápase a jezdí i na výjezdy fanclubu. „Kluci z fanclubu jsou velmi ochotní. Michala naloží, vyloží, pomůžou mu. Michal tak má pestrý život, není někde doma zavřený. Kromě Bolzana jsme byli všude. Jeli jsem i do Dornbirnu, což byla štreka přes celé Rakousko. Před Vánoci jezdíme s fanclubem už ráno, podíváme se třeba na vánoční trhy v Salcburku a pak jdeme na hokej. Viděli jsme například Innsbruck, kam bychom se normálně nedostali,“ zmiňuje výhody cestování za hokejem Horváthová.

Díky hokeji má mnoho zážitků. Jeden z nich je, jak o ní mluvili v televizi. „Když junioři vyhráli extraligu, tak nepřijel nikdo ze svazu předat medaile. David Pospíšil to v televizi komentoval, že je to ostuda, že ve Znojmě předává medaile uklízečka. To ale nevěděl, že jsem chystala a držela plato s medailemi. Pak přijel komentovat do Znojma. Říkala jsem mu, jak se s tou uklízečkou trefil. Hodně ho to pobavilo,“ směje se.

S prací uklízečky na zimním stadionu musela před pár lety skončit. „Po skončení extraligy jsem tam byla ještě v první lize a dva roky v EBEL. Pak mi ale onemocněla maminka, o kterou jsem se musela starat,“ vysvětluje důvod svého odchodu.

Kromě péče o Michala jí tehdy přibyla další starost. Její maminka sice už nežije, ale péče o dospělého Michala není úplně snadná. „Pokud budu moct, tak budeme na hokej pořád chodit. I pro mě je to zpestření života. Popovídám si s různými lidmi a člověk přijde na jiné myšlenky,“ uzavírá Horváthová.