„Když člověk žije v tomhle světě a nebaví ho jen tak koukat, může ho, podobně jako mě, popadnout chuť se k věcem vyjádřit. Proto jsem napsal hru Ve stínu drátů,“ říká v rozhovoru pro Znojemský deník Rovnost Milan Nováček.

Co bylo největším impulzem pro napsání vaší hry?

Mrzí mě, že velká část naší společnosti dnes relativizuje nedávnou minulost a dokonce říká, že to za komunistů nebylo až zas tak strašný. Proto říkám: Ne! Byl to blbákov a vláda zla.

Jak dlouho hra, kterou jste nazval mrazivou fraškou, vznikala?

Samotný nápad byl dílem okamžiku. Stačila jedna vteřina a měl jsem jasno v tom, co chci napsat. Nad scénářem jsem seděl půl druhého odpoledne loni v prosinci. Byl to určitý základ, který se postupně rozrostl při zkouškách. Dá se tedy říct, že jde o kolektivní dílo moje, Pavla Gajdoše a Pavla Müllera. Kolegů, kteří do toho se mnou šli a které diváci viděli na premiéře.

Kde jste čerpal inspiraci pro vaši hru?

Základem je moje osobní zkušenost z dětství. Vyrůstal jsem totiž v pohraničí. Navíc jsem byl dospělý už za komunismu a byl jsem jako voják základní služby na vojně. Takže mám osobní zkušenost s prostředí mezi vojáky, kteří museli na vojnu povinně, ale také s vojáky z povolání, kteří si svoji práci vybrali dobrovolně. Sledoval jsem kdysi jak propagandistický dobový seriál Třicet případů majora Zemana, tak časem lidi z prostředí undergroundu. Plastiky, všechny ty příběhy nešťastných emigrantů a dalších lidí vypuzených z republiky kvůli estébácké akci Asanace. Vlivů byla pochopitelně celá řada.

Ilustrační fotografie.
Návrat Epopeje doporučili pražští radní. Zastupitelstvo rozhodne příští týden

Když jste začal psát, věděl jste, komu jednotlivé role přiřadíte?

To je poněkud zábavná historka. Vojta Čabala, který v hospodě kam chodím a kde jsme hráli, pracuje, je také divadelník. Stále mě provokoval, že má nějakou hru a že ji vytiskne. Ale pořád se nic nedělo. Já jsem vlastně svoji hru napsal přímo na něj a na jednoho štamgasta z naší hospody. Štamgast mi po první zkoušce řekl, že se na to necítí. S Vojtou jsme proto hledali náhradu. Náhodou jsem se potkal se svým kamarádem, vystudovaným hercem Pavlem Gajdošem. Vojta dal nakonec přednost svému byznysu. Ale konstrukce a kulisy ve stodole jsou jeho, hraje tam představení pro děti. Pavel pak přivedl Pavla Müllera a už to bylo. Pavel Müller hrával jako ochotník v Dobšickém národním divadle.

Takže vy jste na scénu nastoupil jako zcela nezkušený herec?

Přesně tak. Pro mne to byla naprostá novinka. Jsem introvert a z vystoupení před lidmi jsem měl obrovskou hrůzu. Určitě si všimli, jak se klepu.

Záměr hrát ve Stodole u Čabalů by předem daný?

Původně jsme zvažovali zahrát pod širým nebem u Hardeggu při příležitosti oslavy třiceti let pádu železné opony. Naštěstí jsme tam nakonec nehráli. Bylo tam asi šest set lidí, z poloviny to byli Rakušané. To prostě nešlo. Nesouznělo by to s undergroundem, v jehož duchu jsem hru napsal. Navíc jsem si nebyl jistý, jestli bych před takovým publikem zvládl hrát. Stodola byla pro náš záměr ideální prostředí. A když jsme pak viděli plný sál lidí všeho věku, kteří pečlivě hru sledovali a na závěr dlouho tleskali, věděl jsem, že jsme se rozhodli nejlépe, jak jsme mohli.

Plánujete další představení této hry?

Nejlepší naplnění smyslu hry Ve stínu drátů je podle mne to, kdybychom ji mohli hrávat před studenty a žáky středních škol. To je můj sen. Chci, aby lidé, pro které budeme hrát, věděli i díky naší hře, že ta doba nebyla žádná sranda. Naopak, že se děla velká svinstva. Naše hra by na školách mohla být součástí prevence proti totalitnímu myšlení.

Je už známý konkrétní termín první reprízy?

Už 17. listopadu k výročí Sametové revoluce bychom chtěli zahrát někde ve Znojmě. Jsme androši, chci, aby představení bylo spojené s vystoupením nějaké kapely. Zvažujeme vystoupení ve znojemském klubu GoGo nebo Na Věčnosti. Uvidíme, jak rychle se s jejich provozovateli dohodnu.

Halloweenský den na Spáleňáku.
Týden ve fotografii: děsivý halloween na Spáleňáku i okruh zaplavený motorkáři