Co vám přinesly zkušenosti z pracovních cest v zahraničí?
Od roku 1985 do roku 1990 jsem se pohyboval po velkých stavbách po republice, pak až do roku 2012 po Evropě. Pracoval jsem mimo jiné i při stavbě mostů v Německu. Poznal jsem, jak se jinde korektně chovají k dělníkům. Velmi příjemné zkušenosti mám z Polska. Pracoval jsem jako servisní mechanik na vrtných soupravách. Překvapivě jsem zjistil, jak se nám Polsko vzdaluje.

Jak to myslíte? Co vás tam překvapilo?
Byl jsem tam na začátku devadesátých let a pak v roce 2010, musím říct, že udělali velký posun, co se týká infrastruktur, a prostě nás předběhli. Zavítal jsem také do Maďarska, Rakouska a na Slovensko. Získal jsem velké zkušenosti, které jsem pak mohl využít i v komunální politice. Viděl jsem, jak se pracuje v sousedních evropských státech.

Proč jste se rozhodl změnit profesi?
Pracoval jsem deset let jako montér a svářeč, později jako mechanik na vrtných soupravách. Profesi jsem změnil z důvodu vyhoření. Nacestoval jsem se opravdu dost. Rodinný život je u mě na prvním místě a dcery mně vyrostly, ani nevím jak. Starší dcera je dospělá, mladší má šestnáct let a šest nebo sedm let jsem ji neviděl tak často, jak bych chtěl. Naštěstí mám velmi tolerantní manželku, která byla na dcery vlastně sama. Stávalo se, že jsem byl i tři měsíce v kuse pryč.



Kde jste pak uplatnil své profesní zkušenosti? A jak jste se dostal do politiky?
Před pěti lety jsem nastoupil u Správy majetku města jako řidič nákladního auta, strojník a zámečník. Tam jsem teprve začal nahlížet „pod pokličku“ hospodaření města. V komunální politice jsem do té doby aktivní nebyl. Přijal jsem nabídku pana Plechatého a byl na jeho kandidátce. Stal jsem se radním. Po mnoha změnách, které na radnici nastaly, jsem byl z této funkce odvolán a důvody neznám doteď. Na funkci zastupitele jsem rezignoval. Měl jsem pocit naprosto marné práce. Zůstávám členem kontrolního výboru a o dění ve městě se aktivně zajímám.

Čím se bavíte ve volném čase?
Od mala mě chytilo za srdce letecké modelaření. Po revoluci jsem se začal věnovat létání, rozšířil jsem si pilotní průkaz. Od mala je můj dobrý kamarád Miroslav Hošek, který žije v Brně. Navštěvovali jsme spolu Aeroklub v Medlánkách a vždy jsme chtěli v Miroslavi propagovat letectví a modelařinu. Což se mi vlastně podařilo, protože vedu modelářský kroužek a pracuji pro Aeroklub Miroslav. Převzal jsem ho po panu učiteli Stejskalovi. Začali jsme před pár lety s šesti chlapci, nyní je jich osmnáct. Moje klukovské plány se naplnily.

Jak zručné jsou dnešní děti? Obecně se traduje, že doba mobilů a tabletů jim na šikovnosti nepřidala…
Zejména mladší chlapci, kteří chodí do třetí třídy, jsou hodně zapálení a baví je to. Ti starší jsou také šikovní a dokážeme v nich vzbudit zájem. Ale je vidět, že zručnost a nápaditost není taková, jaká byla za našich časů. Dříve jsme měli materiál, který jsme získávali z bedýnek od zeleniny. Na další materiál jsme museli vystát frontu. Dnes je všechno k dostání a všechno koupíte v obchodě. Ale musím říct, že všichni, kdo do kroužku přijdou, vydrží s námi do konce roku, chytí je to. Mají radost, když vidí, že model, který si vlastnoručně postaví, dokáže také létat.

Stavíte tedy letadla?
Ano, jsme zaměření na letadla, ale nebráníme se, kdyby si chtěl někdo stavět loď, systém je koneckonců konstrukčně podobný. Se čtením plánů musíme chlapcům pomoci, je to pro ně docela obtížné. Kdysi mě ve škole moc bavila geometrie a fyzika, plány jsem četl bez problémů. Často jsem se vlastním úsilím a učením dopracoval k výsledku.



Kde se scházíte? Fungujete pod Střediskem volného času?
Středisko volného času Miroslav nám vychází vstříc. Osmnáct chlapců potřebuje svůj stůl a pracovní desku, což je prostorově náročné. Pomáhají nám i materiálně. Jen mě mrzí, že budova stále není dokončená, jak by si zasloužila. Interiér je po rekonstrukci.

Máte nějaké další záliby, které vás naplňují?
Hrával jsem velmi aktivně stolní tenis, na okresní úrovni za Miroslav. Před třemi lety jsem se potkal s kamarádem, který mě dostal k běhání. S atletikou jsem do té doby neměl vůbec žádné zkušenosti. A běhání mě chytlo. Začal jsem se zúčastňovat běžeckých závodů při Znojemském běžeckém poháru. Je tam kolektiv dobrých lidí a báječná atmosféra. Závody jsou spíše přátelské setkání. Naše výkony se nemohou rovnat profesionálům.

Jak často obouváte běžecké boty a kolik uběhnete?
Nyní jsem měl zdravotní trable, od června neběhám a moc mi to chybí. Ale když jsem v kondici, běhávám obvykle po práci deset až dvacet kilometrů. Nejlépe se mi běhá v zimě a na jaře. Nejvíce času mám přirozeně o víkendech. Běhání je skvělá věc, člověk vypne, vyčistí si hlavu a přijde na řešení různých problémů. Každý by měl mít podobnou zálibu, při které dokáže naplno relaxovat a nechat plynout myšlenky.

Podařilo se vám pro běhání získat i ostatní nadšence?
Společně s přáteli ze Střediska volného času Miroslav organizujeme ve městě běžecké závody pro všechny věkové kategorie. Těší mě bohatá účast, obvykle máme na sedmdesát závodníků. Běhání je na vzestupu a věnuje se mu v Miroslavi řada lidí. Jestli jsme k tomu alespoň trošku přispěli, dává mi to pocit uspokojení.