Většina z táborníků hrdě nosí námořnické tričko, téma letošního tábora je totiž Plavba na pustý ostrov. „Spousta dětí se k nám vrací a jezdí do Podhradí třeba i sedm let. Nejmladší jsou šestiletí, těm nejstarším je patnáct nebo šestnáct," popisuje vedoucí Zdeněk Frank.

Je kolem jedenácté hodiny dopolední. Menší děti zvědavě pokukují, některé posedávají na schodech nebo se účastní olympiády, ve které prokazují hlavně hbitost a zručnost. „Skákala jsi už v pytli?" volá na pihatou holčičku blonďatá námořnice.

Kolem prochází dvojice dívek, jedna nese s obrovským soustředěním na lžíci ping-pongový míček. Ví, že nesmí spadnout, a snaží se náročný úkol splnit i přes nerovný terén. „Starší děti si hrají na hřišti a doufám, že vydrží pěkné počasí. Odpoledne se chceme jít koupat tady do bazénu," ukazuje Frank na koupaliště přímo v areálu.

Poslední dva dny neměli štěstí na počasí. „Jsme v Podradí od pondělí a dva dny nám pršelo. Máme sice velkou jídelnu i klubovnu v hlavní budově, ale děti chtějí být ze všeho nejvíc venku. Navíc, když prší, v lese, kde tábor leží, je nepříjemně vlezlé vlhko," říká Frank, kterého snad všichni lidé ve Znojmě znají s kovbojským kloboukem na hlavě. S námořnickou čepicí vypadá poněkud nezvykle. „Část léta u nás tráví také táborníci z Brna, Břeclavi, Rakouska nebo Slovenska. Již roky k nám jezdí i Američan John Engelbach, kterému je už šestnáct," ukazuje na mladého hocha Frank.

John, který mluví perfektně česky a o kterém ostatní mluví jako o „Amíkovi z Vysočan", vysvětluje, že na táboře v Podhradí je po sedmé.

„Plánuji, že bych již příští rok pomáhal hlavnímu vedoucímu. V Americe to není možné, tam je stanovená pro práci s dětmi striktně hranice osmnácti let. Navíc, podobné tábory Američané ani nemají, převládají spíše příměstské," vysvětluje John a jedním dechem dodává, že děti jej často nutí, aby mluvil anglicky nebo pátrají po správné výslovnosti slovíček. „Občas jim vyhovím, ale jejich požadavky se mi zdají zvláštní," nechápavě kroutí hlavou mladík, který má část rodiny v Americe a část na jižní Moravě.

Po sedmé je v Podhradí také Marie Langová. „Jak si tak vzpomínám, nejhorší byl pro mě druhý rok. Ale kamarádka mě tehdy přemluvila, jely jsme sice spolu, a mně vůbec nesedla parta, která se zde sešla," říká dívka.

Bylo jí tehdy deset let. „Od té doby jsem tady spokojená. Na žádném jiném táboře než v Borovině jsem nebyla. Tábor je mnohem lepší, než jet s rodiči k moři, i když to je také fajn. Každý rok se těším na spoustu táborových přátel, s kterými se třeba celý rok nevidím," usmívá se Marie.

Táborníci se hned první den rozdělili do družstev a vyrobili si vlajku. Dodržují denní řád, vstávají ve čtvrt na osm, pak je čeká rozcvička a úklid chatek. „Je vidět, jak jsou některé děti vedené z domova k udržování pořádku a jiné jsou zase pravý opak. Po pár dnech společného soužití se ale obyvatelé chatky vzájemně mezi sebou srovnají, jinak to ani nejde," připomíná Frank potíže s úklidem.

Obyvatele tábora zve k plným talířům znělka znějící z ampliónu a po brokolicové polévce a karbenátkách s brambory se jen zapráší.