Nástroje a cit pro rytmus dokáže uplatnit i v českém jazyce nebo v matematice. „Mám výuku opravdu netradiční, snažím se dělat vše, aby se hodiny dětem líbily a bavily je,“ říká Přibylová.
Její svěřenci zvítězili v talentové soutěži Zlatý oříšek. Za svou pedagogickou práci nyní dostala ocenění od města.
Jak jste se dostala k hudbě? Předpokládám, že jste základy získala v rodině?
Moji rodiče se přistěhovali do Znojma a založili zde první cimbálovou muziku ve městě, Polajku. V obýváku nám trůnil cimbál. První zkoušky bývaly u nás v obývacím pokoji. V této hudbě jsem prostě vyrůstala.
Určitě jste se začala učit na nějaký nástroj…
Rodiče mě dali velmi brzy na housle, ale nebavilo mě to. Když odešli, tajně jsem se učila na basu a na cimbál. Sama jsem se naučila hrát na všechny nástroje, aniž by to rodiče vůbec tušili. Učila jsem se tak, že jsem maminku a další muzikanty, kteří u nás cvičili, pozorovala. Rodiče stále žili při vědomí, že hraji na housle.
Kdy a při jaké příležitosti jste jim vše prozradila?
Bylo mi čtrnáct let a jeli jsme s rodiči na vystoupení. Nedalo mi to, sedla jsme si za cimbál a začala jsem hrát. Rodiče vůbec nechápali, jak je to možné. Navíc už od mala jsem měla velký sen. Chtěla jsme se stát učitelkou. Začala jsem učit v mateřské škole, pak jsem založila rodinu, měla děti a příležitost k dalšímu studiu a práci přišla náhodou. Potkala jsem svého bývalého učitele pana Jirala, který působil na základní škole v ulici Mládeže. Potřeboval někoho, kdo hraje na housle. Mohla jsem zužitkovat své znalosti a schopnosti z Polaječky. Hrávala jsem na housle a moje sestra na cimbál.
Kdo je Marcela Přibylová
• Učitelka prvního stupně na ZŠ a MŠ Pražská ve Znojmě
• Oblíbené místo: kaplička v Popicích, ráda se prochází v Jizerských horách na Bukovci
• Relaxace: cestování, moře, rodina, vyjížďky a veterány
Jak se stalo, že jste přešla na Pražskou, kde působíte nyní?
Odešla jsem po patnácti letech. Se mnou tehdy odešla polovina třídy, děti ani rodiče nechtěli o práci s hudbou přijít. A na Pražské jsem založila hudební třídu. Z třiadvaceti dětí hraje dvaadvacet na nástroj, mnozí z nich i na více než jeden. Zařazuji hudbu do všech předmětů. Máme ve třídě dvanáct houslí a tři cimbály.
Vaše hodiny jsou plné muzicírování. Můžete přiblížit, jak ozvláštňujete běžnou hodinu českého jazyka nebo matematiky?
U malých dětí začínám od lidové písničky, nejsme ale folklórní region, děti si tradice nenesou z domu. Postupně tedy hrajeme, co nás napadne. Se třemi cimbály jsme hráli písničku Medvědi nevědí od Ivana Mládka. Rozdala jsem nástroje a domluvili jsme se, který bude hrát na podstatná jména, který na slovesa nebo citoslovce. Nebylo to vůbec jednoduché, trvalo pěknou chvilku, než jsme se to naučili. V matematice zase tleskáme, dupáme a reagujeme na násobky. Nebo sedíme v kroužku, říkáme čísla, a když přijde násobek, zahrajeme melodii.
Jak vnímáte úspěchy, které máte společně s dětmi za sebou?
Dostaly se mi do třídy úžasné děti. Díky jejich talentu a píli jsme vyhráli Zlatý oříšek, nahráváme ve studiu a umísťujeme se v řadě soutěží. Hudba má na děti pozitivní vliv a jsou úspěšné i v literatuře nebo matematice. I přestávky tráví u nástrojů. Za všechno musím poděkovat naší škole, protože úspěchy slavíme jen díky obrovské podpoře, které se mi dostává.
Co máte nyní před sebou?
Čeká nás koncert s Mighty Shake, spojíme cimbál s hip- hopem. A moc bych si přála s dětmi nacvičit muzikál, jen nevím, kde vzít volný čas.
Čekala jste, že dostanete ocenění za svou práci od města?
O nominaci jsem přirozeně věděla. Nakonec jsem ale největší radost měla stejně z vystoupení dětí, které předávání na slavnostní akci doprovázely. Vše se jim skvěle podařilo a to byla pro mě nakonec ta největší odměna.