Táhne mu na třiasedmdesát, a nemá čas. Kromě videí totiž ještě maluje a píše příběhy. A přestože mu technika učarovala, diskuzím na sítích se vyhýbá. „Sociální sítě jsou jako pavouk, co chytá mouchy,“ říká muž v důchodu, který mladým šlape na paty.

Vyrůstal jste v době, kdy byly počítače něco téměř neznámého. Dnes přesto držíte krok s trendem doby. Jak se to stalo?
Už jako dítě jsem fotografoval, později i maloval. Na znojemském gymnáziu jsem dokonce před víc jak padesáti lety odmaturoval jako první student z výtvarné výchovy. Když jsem pak na brněnské univerzitě studoval češtinu, museli jsme pracovat se základními basic systémy, výpočetní technika byla teprve v začátcích. Znám ji s nadsázkou od malička.

Jsou to souvislosti, které vás nakonec dovedly k tvorbě videí na YouTube?
Bezpochyby, později jsem měl i to štěstí nějaký čas pracovat ve znojemské redakci tehdejšího televizního studia Fatem, kde jsem nakoukl do tvůrčí kuchyně. Tam jsem se naučil, jak má reportáž vypadat. Také rodina mě obdarovala technikou, tehdy to byly VHS kamery, později kazetové.

Vzpomínáte na své první video zveřejněné na YouTube?
To bylo asi před čtyřmi lety, když se mě syn zeptal: Tati, jak děláš ty knedlíky? Místo toho, abych sepisoval recept, rozhodl jsem se natočit video. Jsou to přílohové knedlíky, které miluje moje žena a dělala je maminka. Měly sto padesát tisíc zhlédnutí. S dalšími videi jsem získal prvních tisíc stálých odběratelů a portál mě zařadil mezi oficiální youtubery. To znamená, že začaly do videí skákat reklamy, z nichž mám nějaký příjem. Není ale velký. Sponzoruji z něho gorily v pražské zoo.

| Video: Youtube

Jaké je tedy vaše současné skóre sledovanosti?
Na YouTube mám asi 770 videí různého žánru, s dalšími přístupnými jen pro rodinu to dělá asi tisíc videí. Celkový počet zhlédnutí předčil má očekávání, víc jak milion dvě stě tisíc je číslo, které jsem nečekal. Je to díky více než čtyřiceti tisícům sledujících a víc jak třem tisícům stálých odběratelů. Z tuzemska, Slovenska, Německa i Anglie. Od dětí po důchodce. Nutno podotknout, že na YouTube dávám videa sice poslední čtyři roky, ale dělám je už dvacet let.

Jak na ně lidé reagují v komentářích? Někdy bývají kruté.

Je to různé, nejčastěji se projevují právě u kuchařských receptů, které jsou nejsledovanější. Mám jich tam asi tři stovky. Čtu pochvaly, kdy paní třeba napsala, že zjistila, že celou dobu vařila špatně. Ale nechybí ani hejty jako „hnus, takové upatlané knedlíky, to si raději udělám vlastní.“ Zabolí to, protože to nedělám se zlým úmyslem, ale proto, aby zájemcům návody pomohly, ne je naštvaly. Nikoho nenutím, aby se na to díval.

Co dalšího se ještě dočtete?
* Čím ho rozčiluje manželka?
* Jaký „hejt" sklidily jeho knedlíky?
* Proč chce do centrály Googlu?
* Kam posílá peníze z reklam?
* Čím ho provokují současní youtubeři?

Inspirovali vás někteří současní úspěšní youtubeři?
Mnozí mě provokovali hloupostmi, které pouští do světa. Řekl jsem si, že když to dokážou oni, zvládnu to i já. Respektuji ale třeba Kovyho, který si mě získal inteligencí a smysluplnými komentáři.

Propadl jste honbě za co nejvyšším počtem příznivců, jak tomu v mnoha případech je?
Neberu to smrtelně vážně, dělám to proto, že mě to baví. Pravda je, že mě provokuje, když vidím klesající sledovanost. Motivuje mě to ale k další práci.

Máte rád techniku, ale svůj mobil jste dal manželce, proč?
Podotýkám navíc, že se jedná o tlačítkový mobil. Je to kvůli času, říkám ženě, že je moje sekretářka. Raději chci tvořit, než trávit dlouhé hodiny odpovídáním na komentáře. Nemám čas, abych se vybavoval, raději si ho odsedím při tvorbě u počítače. Vždyť jedna minuta videa se rovná zhruba jedné hodině práce. A když vám něco neustále přerušuje nit, nestojí práce za nic.

Co na to říká vaše rodina?
Má velké porozumění, to je důležité. S manželkou jsme spolu padesát let a přesto je ráda, když se občas od svého koníčku vrátím třeba do kuchyně nebo na zahrádku na chalupě. Na druhé straně může být ráda, že mám takovýto druh zábavy a nezlobím jinak. Na nic jiného nemám čas, nekoukám ani na večerní zprávy. Žena je také moji první korektorkou a většinou i kritičkou. Rozčiluje mě to (smích).

Jaké máte další záliby? Vaše videa nejsou totiž jen o vaření.
Také maluji, jsem členem výtvarného spolku Meandr, z jehož výstav rovněž točím videa. Píšu i příběhy, mám hotovou třeba dětskou knížku Ty můj pejsku zlatý, kterou jsem si sám ilustroval. Zatím jsem ji ale nevydal, protože na to nemám peníze. Počítač a grafický tablet je pro mě něco jako pero, tužka a štětec.

Točíte ale i venku v přírodě.
Turistika je moje další vášeň. Mám rád přírodu kolem Znojma, miluji Pálavu ale třeba také Litomyšl. Hodně videí mám i z okolí Vranova nad Dyjí, kde máme chalupu. Kromě českých luhů a hájů mě inspirují i zahraniční lokality. Itálie, Francie, Řecko, Jordánsko, Sarajevo, Spojené státy americké. Tam se znovu chystám do newyorského centra Google, je to inspirující zážitek. Techniku mám totiž rád. Sociálním sítím se ale vyhýbám, kvůli času. Nemám Instagram a tyhle další věci. Jsou jako pavouk, co chytá mouchy do sítí. A ta různá upozornění, co z nich chodí, přerušují tvůrčí nit.

Jste doktorem pedagogiky, léta jste učil na gymnáziu. Inspirovali vás studenti?
Dokonce mi pomáhali některá videa natočit, jsem s nimi stále v kontaktu. Na gymnáziu Karla Polesného ve Znojmě jsem od revoluce učil češtinu a základy společenských věd. Jeden čas jsem vedl i kurzy filmového natáčení. Mezi studenty a kantory mám stále spoustu přátel, je to osvěžující.

Mezi vašimi videi jsou i pravidla českého pravopisu, měl jste potřebu jako kantor je natočit?
To vzniklo v době covidu, když byly školy zavřené. Ale přestože videa nebyla zpoplatněná, měla malou sledovanost, tak jsem seriál přerušil. Pokud by ale byl zájem, budu rád pokračovat.

Pomáhá vám někdo s natáčením? Jak váš tvůrčí proces probíhá?
Nikdo mi nepomáhá, všechno si dělám sám. Motivy mohou být náhodné, může jím být třeba pes, který skáče na vodotrysku. Většinou jsou ale plánované nebo je cíleně hledám. Mám několik fotoaparátů, gimbal (stabilizátor kamery pozn. redakce), tři počítače. Ve střižně se pak snažím dát videu dynamiku a zkracovat záběry do dvou až tří sekund. Pak dodám titulky a hudbu z knihovny YouTube. Pak to všechno exportuji a nahrávám na profil. A pak zjistím, že tam mám chybu a dělám to znovu, i to se stává. Rozhodně se nepovažuji za profesionála, ale na některá dílka jsem hrdý.

Na rozdíl od jiných tvůrců vás ale divák nevidí a neslyší?
Nejsem typ mladých youtuberů, abych provokoval svým obličejem, nemám ani hlasové dispozice a můj zastřený hlas se mi nelíbí. I když jsem kdysi dělal i moderátora, necítím potřebu se poslouchat a ukazovat. Ať to dělají ti, kteří jsou v tom dobří, jako třeba Kovy. Já točím návody a reportáže. A někteří uživatelé si i pochvalují, že je tím nezatěžuji.

Co byste doporučil začínajícím youtuberům?
Mladí jsou technicky schopni jít v tom fascinujícím pokroku dál než já. Problém je spíš v tématu, doporučil bych si napřed rozmyslet, co budou natáčet, aby to mělo myšlenku. Scénář je to nejtěžší, ale také nejdůležitější. Youtuber by neměl být jako grafoman, který stále píše, jen neví proč. Není důležité, jak dotyčný vypadá, ale to aby jeho video nebylo prázdné a sdělilo myšlenku ostatním. Každé dílo je obrazem autora, který za něj zodpovídá. Pokud se podaří, lidé to ocení.

Kdo je Vítězslav Vítek
* Nejstarší český youtuber
* Je mu 72 let
* Žije ve Znojmě
* Jeho videa s kuchařskými recepty, z přírody i cestování zhlédlo přes 1,2 milionu lidí
* Má 43 tisíc sledujících
* Je doktorem pedagogiky, zajímá ho technika, turistika a umění
* Kromě malby také píše příběhy
* Říká si Rejdík (podle místa bydliště i v souvislosti s cestováním)
* Kulinářské recepty natáčí pod názvem KUMAFO (zkratka KUchyně, italského MAngiare a anglického FOod)