Na podiu si hosté po proslovech připíjí místním vínem. Z hloučku se ozývá i italština. „Naši prarodiče tady prožili několik let v těžké době první světové války. Vyprávěli nám, co si z doby, kterou tady strávili, pamatují a pro nás je to emotivní a nostalgická chvíle, když se můžeme projít po místech, o kterých jsme od nich tolik slyšeli,“ říká přítomným zástupkyně jedné z městských částí severoitalského Trenta.

Za chvíli se všichni vrací ještě dál do historie. Víří bubny a na scénu přichází se svou družinou kníže Konrád II. a jeho choť Marie Srbská. Místní školáci nejspíš poznávají, že role knížete se ujal učitel Vojtěch Barcal.

Sotva se knížecí pár usadí na svých trůnech, dávají se družiníci, šermíři ze znojemské skupiny Albion, do prvních turnajových šarvátek. Meče o štíty ale neřinčí dlouho. Což o to, kníže by se bavil, ale jeho choť v podání Nicol Čapkové má jiné nápady. „Něco trvalejšího bychom měli vybudovat,“ pobízí kněžna Konráda. Kníže navrhuje tažení proti králi do Prahy, kněžna ho ale zastaví s tím, že by jenom zaplakal. A hbitě mu zamítne i plán na stavbu kláštera, na který podle ní kníže nemá ani zlatky, ani sílu. „Ale věděla bych o jedné nadějné vsi na jihu našeho panství. Zlaté doly tam sice nejsou, ale lidé tam mají zlatá srdce a víru pevnější než kámen,“ vede příběh do Vrbovce kněžna.

Kníže konečně svolí, že se tam jistě vypraví a nechává pokračovat v turnaji. Pak odchází do hodovacího stanu. Tam s kněžnou zájemcům podepisují pamětní listiny, zatímco na podiu začíná zpívat školní sbor. „Text jsme si dávali dohromady sami, prošli jsme dějepis, povídali si s paní kronikářkou a pak vymysleli něco, co odpovídá té době a je to současně trochu zábavné,“ vysvětluje učitel Barcal.

Starostka Marie Polachová doplňuje, že pro obec je oslava výjimečná. „Předchozí den obce jsme pořádali u příležitosti sedmdesátého výročí konce války. Tentokrát jsme pozvali i hosty z Trenta, protože jsme se teprve loni dozvěděli, že tu jejich předkové byli tři roky evakuovaní. A také z Blatnice pod svatým Antonínem, odkud sem přišlo jednatřicet rodin po druhé světové válce,“ vysvětluje vrbovecká starostka.