„Tondo, kdy mám zítra přijít?" Houkne na muže, odemykajícího dveře obecního úřadu v Lesné, asi dvanáctiletý kluk na kole. Usměvavého starostu poslední vesnice před Vranovem nad Dyjí Antonína Kubiše znají všichni obyvatelé Lesné. Žije tu s nimi od narození a tak nikoho ani neudiví, že malý kluk klidně starostovi tyká.

Lidé v Lesné ví, že jste pro obec pracoval už před sametovou revolucí v roce 1989. To se ještě úřadu říkalo místní národní výbor. Jak se stane, že člen komunistické strany vlastně kontinuálně pro obec pracuje už více než dvaadvacet let? Jak jste získal důvěru voličů?

Myslím si, že se u nás lidé na politickou příslušnost vůbec nedívají. Žiji tady od narození, lidé znají mě a já zase je a jejich potřeby.

Připomeňte tedy prosím vaše působení na obci.

Už před rokem 1989 jsem pracoval pro tehdejší národní výbor jako zastupitel. Tehdy jsem byl členem občanského výboru. Po změně režimu jsem pracoval dvě období jako místostarosta. Od roku 2002 zastávám pozici starosty. Polovinu této doby jsem byl neuvolněným starostou, pak se zastupitelé patrně z humanitárních důvodů, protože trochu šmatlám, rozhodli, že mne uvolní. (Starosta s úsměvem naráží na své operované koleno, kdy před lety dostal umělý kloub, pozn. red.).

Čím jste se, než vás zastupitelstvo uvolnilo, živil?

V Třebíči jsem se kdysi vyučil na seřizovače pletacích strojů. Byli jsme monopolním výrobcem maloprůměrových pletacích strojů pro celé RVHP. (Rada vzájemné hospodářské pomoci byla obchodní organizací, sdružující v době studené války socialistické státy bývalého sovětského bloku. Byla rozpuštěna v roce 1991, pozn. red.).

Pak jsem pracoval v zemědělství jako údržbář, později jsem byl v soukromé firmě, kde jsem dělal vodařinu. Nakonec jsem se osamostatnil a pracoval jako živnostník. Než mi dali tu umělou nohu, mohl jsem lézt i do studní, když jsem instaloval čerpadla. Teď už raději zůstávám na povrchu. Jsem rád, že jsem nyní uvolněný. Stávalo se totiž poměrně často, že jsem někomu slíbil, že pro něj něco ve svém oboru udělám a pak jsem kvůli práci na obci nemohl. Když dnes někdo potřebuje, především starší lidé, tak jim jsem stále s vodou schopný pomoci.

Vaše původní profese byla manuální prací, starostování je vlastně čistá úředničina. Jaký byl přechod mezi těmito dvěma činnostmi?

Nebudu zastírat, že těžký. Měl jsem ale výhodu, že jsem osm let už pracoval jako místostarosta. Hodně mi také pomáhají kolegyně. Jak paní místostarostka Papoušková, tak i naše účetní. Díky ní jsem schopný komunikovat přes mail, protože sám s počítačem nekamarádím. Prostě k nim mám odpor. Jediná situace, kdy na něj sáhnu, je, když při bouřce vytahuji zástrčku z elektrické sítě. Když potřebuji psát, používám klasický psací stroj. Jsem prostě stará škola. Pěkně papír, razítko a na poštu.

S jakými požadavky za vámi obyvatelé nejčastěji chodí?

Většinou potřebují nějaká potvrzení, něco okopírovat a podobně. V poslední době se hodně množí exekuce. Snažím se lidem vždycky pomoci. Jsem starosta, tak se starám.

Žijete sám, nemusíte se podřizovat zájmům rodiny. Je to pro práci na obci výhodné?

Samozřejmě. Ráno v šest odemknu kancelář na úřadě, večer v sedm ji zamykám. Jsem tady prakticky denně. Lidé mne tady vždy najdou. A když nejsem v úřadě, jsem k dispozici na telefonu.

Jak relaxujete, jaké máte koníčky?

Rád si přečtu noviny, chodím na houby. Odjakživa do čížovských lesů k Dyji. A pokud mluvíme o koníčcích, už v dětství jsem propadl vášni sběratelské. Sbírám keramiku a porcelán. Ve sbírce mám asi dvě stě kousků. Kdysi jsem na půdě našel takovou zaprášenou vázu, tak jsem ji očistil a ona to byla míšeňská keramika. Podobnou jsem viděl jen v Náchodě na zámku. Ve sbírce mám například i předválečný hrnek Lesné. Byl to kdysi dárkový předmět.

Hodláte kandidovat i v příštích volbách?

Ne. Chci to přenechat někomu mladšímu. Někomu, kdo bude umět pracovat s počítačem, kdo bude pokračovat v naší práci pro Lesnou.