Přijet ke stájím, nechat si předvést zvíře a podívat se, jak chodí. Tak vypadá začátek běžného dne profesionálního podkováře. Musí zjistit, jakou bude mít kůň zátěž. „Poté strhne staré podkovy, nachystá si nové, nebo zhodnotí, že ty stávající nejsou tak opotřebované. Kopyto se očistí, ošetří, připevní se podkova. Zkontroluje, jak kůň chodí nebo nechodí a je hotovo," popisuje učňovský mistr Michal Klíčník. To ale podle něj není vše.
Důležitá je spolupráce s veterináři. Profesionální podkovář zná tělesnou stavbu koně a pozná, kdy má zvíře závažnější problém. „I kvůli tomu je náplň učebního oboru docela složitá, je tam hodně anatomie a znalostí, co se týče zvířat. Není to tak, že by to bylo jen okrajově zmíněné. Musíme se tomu věnovat opravdu důkladně," podotýká Klíčník. Podkovář musí s veterinářem umět spolupracovat a rozumět mu. Michal Klíčník dodává, že některé uchazeče o studium to může odradit.
Hlavním důvodem, proč se nepodařilo otevřít první ročník oboru, v němž vede praktickou výuku, je podle něj malá informovanost. „Dnes je tento obor daleko prestižnější, než si okolí myslí. Často mají lidé zažité, že zemědělský kovář kove radlice, spravuje brány a dělá zemědělskou práci, přičemž o koně se zajímá spíše okrajově. Někteří rodiče žáků přijdou a diví se, že pracujeme se živými zvířaty," líčí podkovář.
Nejen při výuce přitom podkováři dnes zabředávají i do veterinářství. „Někteří učni už mají vystudované i jiné školy, střední či vysoké a výuční list z oboru podkovář a zemědělský kovář berou jako další vzdělání," vysvětluje mistr. Na střední škole v Moravském Krumlově se podkovářkou učí například veterinářka, která by spolu se svou odborností chtěla pečovat také o obutí koňů.
Na prestiž vyučených podkovářů je důraz i ze strany majitelů koní. „Ještě před třiceti lety mělo doma koně pár strejců. Dnes mají koně lidé, kteří s nimi dělají sport, jezdí na závody. Takoví majitelé vyžadují dobrou péči a jsou ochotní za ni zaplatit," říká Klíčník. Učni tak po dokončení školy podle něj uplatnění najdou poměrně snadno.
Počet koní v České republice stále roste, na konci loňského roku přesáhl sto tisíc. „Kdyby se u nás každý rok vyučili tři podkováři, kteří by se tomu věnovali, tak dostanou plné uplatnění. Ti, kteří už mají svou klientelu, jsou daleko za vodou," tvrdí mistr. Řemeslo je podle něj dnes daleko lépe ohodnocené než dříve.
Sám si obor před lety vybral proto, že má rád zvířata. „Byl jsem k tomu vedený. Ale za mě byly ještě zemědělská družstva, vzdělání se řešilo jen okrajově a nebylo to nic prestižního. Automechanik byl za nás prestižní obor, tohle bylo dost potlačované. Koňů, kteří například dělali sport, bylo malinko. Nepřikládala se tomu žádná váha a žádná úroveň," vzpomíná Klíčník.
Nejraději má na svém řemeslu pohled na spokojené zvíře. „Nejlepší je, když kůň po dobře odvedené práci komfortně chodí. Nebo když běhá závody a podkovář vlastně trochu ovlivňuje to, jak dobře se to zvíře pohybuje," uzavírá podkovářský mistr.