Přispívají také dárci a ti, kteří si „adoptovali“ svou chudou rodinu. „Na Ukrajině neexistuje zdravotní pojištění. Rodiny s nemocnými dětmi jsou ve skutečně složité situaci,“ říká Evžen Adámek.

I po dlouhých letech práce pro druhé je patrné, jak ho jeho povolání těší a pomoc druhým naplňuje. „Vím, že nemůžeme pomoci všem, ale i to málo, co můžeme udělat, má velký smysl a význam,“ nechává se slyšet.

Co bylo cílem vaší poslední cesty?
Přivezli jsme potřebným stovky tisíc korun. Navíc jsme během naší cesty pořizovali fotky z rodin, kde jednotliví dárci přispívají na léčení. Je důležité mít zpětnou vazbu, aby dárce viděl, jak se jeho dítěti daří. Pomáháme třeba rodině, kde zemřela matka po porodu chlapce na infekci. Chlapec je postižený a jeho otec se mu neskutečně věnuje, dělá velké pokroky a my pomáháme zaplatit rehabilitaci. A takových příběhů máme spoustu.

Jak jste se vůbec k pomáhání na Ukrajině dostali?
V roce 1999 jsem dostal dopis od řádových sester ze Slovenska. Nezahodil jsem ho a začal přemýšlet, jak lidem na Ukrajině pomoci. Původně chtěli, abychom zřídili svíčkařskou dílnu, to ale nebylo hned možné. Sestry tehdy začaly zakládat dětské domovy rodinného typu. My jsme pomáhali shánět adoptivní rodiče, kteří přispívali na provoz. Pak jsme začali pořádat Tříkrálovou sbírku a její výtěžek pomohl zřídit první dílnu na ruční výrobu svíček. Dnes již na různých místech fungují tři takové dílny. Jsou ve Viškovu, Zoločivu a v Chmelnickém.



Jaký je váš poslední důležitý počin, který Ukrajinským pomohl v soběstačnosti a samostatnosti?

Celý rozhovor najdete v pondělním vydání týdeníku Naše Znojemsko.