Naposledy přijela Dorit Noerthová, tehdy ještě dívčím jménem Lowová, z Vídně do Znojma za babičkou a dědou na prázdniny před třiasedmdesáti lety. V úterý devětaosmdesátiletá žena Znojmo navštívila se svými dcerami a vnučkami znovu. S dojetím a radostí si prohlížela domy, které za první republiky patřily jejím prarodičům z významné znojemské průmyslnické rodiny Weinbergerů.

„Jezdívali jsme sem nejméně třikrát ročně. Na dědečkovy narozeniny, pak kolem Vánoc a v létě, když jeli rodiče na dovolenou. Ráda vzpomínám, jak jsme se v létě pokaždé chodili koupat do Dyje,“ zavzpomínala Dorit Noerthová.

Cesta z Vídně do Znojma tehdy trvala tři hodiny. „Samozřejmě jezdily ještě parní vlaky a my jsme cestování s nimi přímo milovali. Supění lokomotivy, pach páry… Krásné to bylo,“ dodala žena, která prožila mládí ve Vídni a dnes žije ve Spojených státech.

„Weinbergerovi byli významnou znojemskou průmyslnickou rodinou. Továrník Alfred Weinberger vybudoval prosperující kožedělný podnik, později známý jako továrna Gala. Po roce 1925 na dnešní Rudoleckého ulici u nádraží nechal postavit dvě obytné rezidence. Rodina kvůli svému židovskému původu opustila Znojmo v osmatřicátém roce. Po válce byl jejich podnik a další majetek znárodněn,“ přiblížil význam a osudy znojemských Weinbergerů historik Jihomoravského muzea Jiří Kacetl, který s dalšími členy Okrašlovacího spolku návštěvu pomáhal zorganizovat.

Právě do vil na Rudoleckého ulici se šli hosté z Ameriky podívat. Paní Dorit si dnešní sídlo znojemské pobočky Úřadu pro zastupování státu i sousední mateřskou školu prošla s velkým zaujetím a očividným dojetím.„Ano, tady jsme pokaždé bydleli. Pokoj jsem měla v druhém patře. A tady dole byla jídelna,“ vybavila si v dnešní suterénní zasedačce návštěvnice.

Radost z návštěvy neskrývaly ani její dvě dcery a další příbuzní, kteří ji doprovázeli.„Je skvělé, že jsme se sem mohli podívat. Maminka úžasně pookřála, vypadá o deset let mladší. O Znojmě jsme od ní hodně slyšeli. Je krásné, že tu dnes můžeme být s ní,“ radovala se dcera Margaret.

Vzpomínala přitom na předchozí návštěvu Československa. „Byli jsme v pětašedesátém navštívit příbuzné v Praze a Bratislavě. Tehdy byla úplně jiná atmosféra, ze které šel strach,“ připomněla Margaret.

Živě si také vzpomíná, jak tehdy z Československa odjížděli. „Z Prahy jsme měli jet vlakem do Norimberku a odtud jsme plánovali další cestu do Dánska. Opakovaně jsme si ověřovali, zda ten vlak pojede. Všichni nám tvrdili, že ano. Když jsme si nakonec šli na nádraží pro jízdenky, dozvěděli jsme se, že v den, kdy potřebujeme, nejede,“ líčí zápletku Margaret

Rodinu nakonec v půjčeném autě vezl do Německa její otec, který byl v Praze na vědecké konferenci.„Dobře si pamatuji na přejezd hranic. Museli jsme projet mezi tankovými překážkami, pak pohraničníci důkladně prohledávali auto, dívali se i pod ně, jestli se snad nepokoušíme někoho propašovat. Když jsme přejeli hranici, rodiče se na sebe podívali a říkali, že podobnou tíseň a strach cítili naposledy v devětatřicátém, když utíkali před nacisty. Jsme moc rádi, že tentokrát si odsud povezeme úplně jiné vzpomínky,“ uzavřela Margaret.