„Před nějakými třemi lety úplně náhodou, i když co je v lidském životě náhodou, zavítala do pražského kostela sv. Jiljí na Starém Městě paní Dagmar Havlová s přítelkyní. Jako tehdejší převor kláštera dominikánů jsem je přivítal a provedl po kostele,“ vzpomíná mladý kněz na znojemské faře, zatímco v televizi sleduje smuteční průvod na pražských Hradčanech.

Ze setkání vzešlo duchovní přátelství a doprovázení. „Havlovi mě postupně přijali do rodiny, křtil jsem druhou vnučku paní Dagmar. Otec Dominik Duka, tehdy byl ještě hradeckým biskupem, o našem duchovním přátelství věděl. Požádal mě proto, abych přes paní Dášu pomohl zprostředkovat muklovské setkání s panem prezidentem. Domluva jeho sekretariátu s kanceláří prezidenta Havla totiž nějak vázla,“ doplňuje Rob.

Havel s Dukou, kteří byli spoluvězni rok v Plzni na Borech, se poté sešli v pražském klášteře dominikánů a pak ještě několikrát. „Vidět je oba dva spolu, rozzářené v rozhovoru, byl nesmírně hluboký a charismatický zážitek,“ vzpomíná Dukův řeholní spolubratr.

Mimo jiné právě zkušenost ze setkání obou mužů dala otci Romualdovi podnět k tomu, aby připravil pro brněnské centrum náboženského vysílání České televize námět pro Společný výslech. „Měla to být rošťácká paralela k muklovskému výslechu, kde měl být přítomen i vyšetřovatel kladoucí otázky. Ovšem ne policejní, ale dobré. Během dlouhé a intenzivní práce dramaturgie posouvala konečný tvar. Pozvolnější tempo dává teď divákovi lepší příležitost vnímat silná témata v rozhovoru,“ uvažuje scénárista.

Příprava a prosazení dokumentu nebylo snadné. „Setkávali jsme se s celou řadou nehod a náhod, které nejspíš ilustrovaly to, jak byl Havel odložen, zapomenut, nenaslouchán. Nebýt hrstky přátel a například vytrvalé pomoci bývalého ředitele ČT1 Radana Dolejše, nejspíš by se dílo nezdařilo,“ poznamenává Rob.

Samotné natáčení, jedenáctého listopadu v arcibiskupském paláci na Hradčanech, přineslo mnohem pozitivnější zkušenost a trvalý zážitek.„V den natáčení přijel do arcibiskupského paláce unavený a nemocný muž, který se ale vedle svého spoluvězně naprosto rozzářil. I na kamerách je vidět, že to není člověk, který je měsíc a týden před svou smrtí. Když se ti dva dali dohromady, byla to veliká symbióza energií,“ přibližuje Rob.

Nikoho z přítomných tehdy prý nenapadlo, že za pět týdnů uslyší zprávu o Havlově smrti. „Všichni tušili konec, nikdo si ho ale nepřipouštěl. Během natáčení všichni předpokládali, i pan prezident, že se uzdraví. Ještě před týdnem jsem byl na závěrečném autorském schvalování, kde byl téměř celý tým, který na natáčení spolupracoval. Nikdo jsme netušili, že pan prezident odejde,“ zamýšlí se.

Společný výslech je jeho prvním autorským dokumentem. Považuje to za nezasloužený dar.„Se zatajeným dechem jsem si uvědomil, jakým nástrojem jsem se mohl stát a čemu jsem byl přítomen. Byla to Boží milost,“ říká dominikán.Naznačuje navíc, že televize nyní zvažuje, že půldruhé hodiny natočeného materiálu sestříhá ještě do dalšího dokumentu.

Václava Havla mladý dominikán a scénarista poznal jako křehkého a něžného člověka. „Působil na mě tak křehce, něžně a jemně, až jsem se sám sebe ptal, jak mohl být člověk takového typu schopen tak velkých věcí. Ukázal nám, jak lze bojovat skromnými a něžnými zbraněmi,“ shrnuje svou zkušenost s prvním českým prezidentem.

Reakce lidí na jeho úmrtí mu připomněla revoluční listopadový týden před dvaadvaceti lety.„Byl jsem v Praze v úterý a to, co jsem viděl, mi jednoznačně evokovalo právě onu dobu. Samozřejmě ne v tehdejší poblázněné euforii, ale atmosféra té doby se opravdu vrátila. Je to i velké pokání národa, který zapomněl a kolikrát se i vysmíval,“ podotýká někdejší člen studentského stávkového výboru z devětaosmdesátého roku.