„Moji rodiče byli drobní zemědělci. Tatínek se v první světové válce přidal k ruským legionářům. Domů se ale vrátil až šest let po válce. Maminka se tak musela sama postarat o tři děti a zvládnout hospodářství,“ vzpomněla na svoje dětství. Doma musela hodně pracovat.

Do školy chodila až do deváté třídy, což tehdy nebylo samozřejmostí. „Dál už jsem nemohla pokračovat, protože starší bratr chodil na gymnázium a na další studium neměli naši peníze,“ vysvětlila žena, která je prostřední ze tří sourozenců. Z jejích bratrů už ale ani jeden nežije.

Pracovala v zemědělství, což jí příliš neuspokojovalo. Byla hodně chytrá a ambiciózní, navštěvovala spoustu kurzů. Odešla do Brna, kde se stala hospodyní v rodině výrobců klavírů Petrof.

Strávila tam několik let. Když ale její tatínek umřel, musela se vrátit domů do Vacenovic, aby pomohla mamince s hospodářstvím. V roce 1940 se vdala. Manžel pocházel také z Vacenovic.

Problémy s režimem

Později se přestěhovali do Lukova. „Po válce v roce 1945 byl manžel, coby příslušník finanční stráže, převelen do Lukova, aby hlídal hranici,“ řekla stoletá oslavenkyně.

V roce 1952 finanční policie skončila činnost. Rodina Tržilova nebyla nakloněna tehdejšímu komunistickému režimu, a tak měl manžel problémy se sehnáním práce, protože dostal špatný kádrový posudek. Střídal různá zaměstnání a do práce musela nastoupit i paní Tržilová.

„Pracovala jsem v lese. Byla to těžká práce, tahali jsme těžké věci, pracovali v mrazu i ve vedru, ale byla tam skvělá parta. Měla jsem tam hodně kamarádek. Neměli jsme moc peněz, žili jsme skromně. Možná díky tomu jsem se dožila tolika let,“ zamyslela se.

Po manželově smrti v roce 1982 žila u dcery a nyní je osm let v domově důchodců ve Skalici. Má dceru a syna, čtyři vnuky a sedm pravnoučat.