„Hlavní náplní spolku je vedení útulku. Začala jsem s ním spolupracovat téměř od jeho založení. Donesla jsem jednoho toulavého psa a už jsem neodešla. Nakonec jsem skončila jako vedoucí,“ vzpomíná na začátky Runkasová.

Smutné zvířecí osudy má před očima každý den.

„Špatně se o tom mluví. Je jich tolik, že bych mohla napsat knihu,“ říká smutně ošetřovatelka.

I když je to nepochopitelné, nejvíc ji dokáže potěšit, když se k ní její bývalý svěřenec z útulku po odchodu nehlásí. „To znamená, že se má v nové rodině dobře,“ usmívá se Runkasová.

V chování zvířat ji už po tolika letech mezi nimi máloco překvapí. „Někteří se projeví hned, některým to trvá déle. S poslušností v útulku ale nemáme problém. Na procházky chodí ve smečkách. Pak stačí zavolat: Děcka, jde se domů!,“ směje se Runkasová.

Psy v útulku nemusí ničemu učit, předávají si to ve smečce. „To mí vlastní psi mají k poslušnosti daleko,“ dodává. Mnohokrát si už říkala, že s tou prací skončí.

„Někdy už nemám sílu snášet znovu a znovu tu bolest. Ale zase nemám to srdce, abych v tom ty psy nechala,“ vysvětluje milovnice zvířat. Pomáhá jí v tom i podpora jejích kolegů. „Sešel se tu úžasný pracovní kolektiv,“ chválí své spolupracovníky.

Po letech strávených mezi čtyřnohými tvory uznává, že má radši zvířata než lidi. „Lásku ke zvířatům nikomu nevnucuji. Když už k nim nemá někdo vztah, ať si je nepořizuje. Aspoň neskončí v útulku,“ dodává.

Sama má doma i malý útulek. „Starám se o deset koček, pět psů, leguána, dvě želvy a papouška,“ zakončuje Runkasová.