„Proutkaření se věnuji již přes padesát let. Od svých deseti let jsem začal chodit s tatínkem hledat prameny. Určovali jsme, kde mají lidé začít vrtat nebo kopat studny,“ vypráví Šanda.

Proutkař musí mít vrozené dispozice pro tuto specifickou činnost. „Část se dá naučit, zejména praxí. Tatínek proutkaření viděl poprvé někde na Tišnovsku a chtěl tomu přijít na kloub. Schopnost být proutkařem v sobě brzy objevil. Věnovali jsme se hledání vody ve dvojici. Stáli jsme proti sobě a v rukou jsme drželi dráty, spojené okem uprostřed. Na místo, kde se skrýval pod zemí křížový pramen, nás to doslova táhlo. Celou dobu jsme pracovali spolu. Osamostatnil jsem se poté, co tatínek zestárnul a měl problémy s chůzí. Zemřel před čtyřmi lety,“ říká s pohnutím v hlase proutkař.

Šanda používá k vyhledávání pramenů i geopatogenních zón virguli ve tvaru písmene L, vyrobenou z ocelových drátků. „Někteří proutkaři mají v oblibě tradiční vrbový proutek, ale ten mi nevyhovuje. Když stojím nad pramenem, proutek vyvine obrovskou sílu a nejsem schopen jej udržet. Problematické bývá i určování hloubky uložení pramenů,“ vysvětluje Šanda.

V minulosti se s otcem zajímali také o hledání chodeb pod hrady a historickými částmi měst. „Tehdy jsem zjistil, jak je to vysilující. Hledali jsme podzemní chodby celý den a byl jsem naprosto vyčerpaný. Pochopil jsem, jak je důležité, aby se člověk ve svých schopnostech dokázal orientovat a dobít si energii,“ říká proutkař.

Stanislav Šanda pochází se tří sourozenců. Je jediný, kdo zdědil po otci proutkaření. „Sám mám dvě dcery, mladší z nich má proutkařské schopnosti a další dvě vnoučata také. Budu mít snad pokračovatele,“ raduje se Švanda.

Dříve studnu budoval každý, kdo stavěl dům. Nyní hledá vodu zahrádkářům a majitelům chatek. „ Začínali jsme u známých, ti nás doporučili dalším a postupně jsme získávali další zájemce. Je to pro mě koníček, nikoli zdroj obživy,“ uzavírá.