Pokud vím, začínal jste v Charitě s notebookem v jedné kanceláři ve znojemském dominikánském klášteře. Můžete zavzpomínat na začátky?
Začínal jsem dokonce se svým vlastním psacím strojem, který jsem si přinesl z domu. Předcházelo tomu ještě to, že jsem chodil po Znojmě a hledal kancelář. Potom jsme se domluvili s otcem Antonínem od dominikánů a našli jsme kancelář zde v dominikánském klášteře.
A jak jste se vlastně, coby člověk s technickým vzděláním, k práci pro Charitu dostal?
Ano, mám strojní průmyslovku, automobilní obor. Vyučil jsem se automechanikem v Zetoru, po vojně jsem si udělal večerní průmyslovku. Dělal jsem v Zetoru, na správě silnic v Brně, také jsem pracoval jako vedoucí dopravy na dráze. Potom jsme se přistěhovali do Znojma, to jsem pracoval na dráze, jako automechanik. Po revoluci jsem dělal technického administrátora při brněnském biskupství. Vyhledávali jsme na katastru majetek, který církev vlastnila před osmačtyřicátým a po něm a chystali podklady k restitucím. Později ale začala být práce technického administrátora hodně odborná, stavařská, proto jsem byl rád, že jsem si našel jinou práci, už pro Charitu.
Co vás přivedlo k Charitě?
Viděl jsem inzerát, to bylo v roce 1992, kde králoéehradecká Charita hledala ubytování pro uprchlíky z Jugoslávie. Byli to lidé vyhnaní tamní válkou. S manželkou jsme se domluvili, že bychom k nám třeba dvě rodiny vzali. Nabídli jsme to Charitě. Posléze ale padlo rozhodnutí, že uprchlíci nepůjdou do rodin, ale do různých ubytovacích zařízení. Charita s námi nicméně nechtěla ztratit kontakt a požádala nás, zda bychom v našem okrese mohli uspořádat sbírku šatstva a potravin. Pustil jsem se do toho, objel farnosti po celém okrese, sbírku uspořádal. Vysbíralo se tolik šatstva a potravin, že toho v klášteře byla plná chodba a odvážely to pak dva kamiony. Při vyřizování potřebné dokumentace jsem se už dostal do kontaktu s brněnskou Charitou. V té době se zakládaly oblastní Charity. Diecézní ředitel mě oslovil, zda mám zájem a po jednoduchém výběrovém řízení, ve kterém byli tři uchazeči, jsem se stal ředitelem. Musím říct, že to bylo poměrně jednoduché řízení, protože jeden uchazeč si to v mezičase rozmyslel a druhý řekl, že by to vzal, pokud nikdo jiný nebude. Já byl docela namotivovaný. Vybrali tedy mě a patnáctého února 1993 jmenovali ředitelem nově vzniklé znojemské Oblastní charity. Za měsíc tedy oslavíme dvacet let našeho trvání.
S jakými projekty jste vlastně před dvaceti lety začínal?
Na svém psacím stroji jsem je tehdy na průklepové papíry přes kopírák napsal čtyři. Jedním z nich byla ošetřovatelská služba, náš nejstarší a dosud největší projekt. Další byl azylový dům pro muže, denní stacionář a výdejna a prodejnu rehabilitačních pomůcek. Prvním krokem bylo schválení tehdejším okresním úřadem. Tak jsme tam projekty tedy předložili, ovšem paní přednostka prohlásila, že je skalní ateistka a že nám je nepotvrdí. S odstupem času musím říct, že v tom byla jakási ruka Prozřetelnosti. Kdybych totiž měl v jednom roce, zcela bez zkušeností, místo jednoho projektu rozjíždět čtyři, asi by to se mnou zle dopadlo.
Kolik má dnes znojemská Charita zaměstnanců? A kolik klientů?
Zaměstnanců máme, včetně dohod, zhruba sto patnáct. Roční počet klientů je nyní dva tisíce tři sta čtyřicet. Provozujeme šestnáct služeb.
Z jedné kanceláře s psacím strojem vyrostla docela slušná firma. Který z vašich projektů trvá nejdéle?
Nejstarším a dodnes největším z našich projektů je zmíněná ošetřovatelská služba. Založili jsme ji na podzim roku 1993 díky dotaci ministerstva zdravotnictví. Potom už spadala ošetřovatelská služba pod zdravotní pojišťovny, které ale jakoby nevěděly, že pacienti žijí i o víkendech. Takže to s financováním nebylo snadné. Sestry jezdily na šesti jízdních kolech nakoupených právě z té zmíněné dotace. První škodovku z bazaru jsme koupili v následujícím roce. Dnes má ošetřovatelská služba čtrnáct aut a díky tomu dokážeme obstarat osm set klientů po celém okrese. Ošetřovatelská služba je naštěstí ekonomicky soběstačná a ještě podporuje některé další ztrátové projekty.
Znojemskou Charitu vedete dvacet let, z člověka, který má svou kancelář a psací stroj, jstemusel vyrůst v manažera ne zrovna malé firmy. Asi jste se musel hodně učit za pochodu?
Zejména ze začátku tomu tak skutečně bylo. Také jsem ještě vystudoval bakalářské studium na vysoké škole v Hradci Králové a v Praze jsem pak studoval řízení a supervizi neziskovek a sociálních organizací. Hodně věcí člověk ovšem opravdu chytal ze vzduchu a musel se řídit zdravým rozumem. Když se dneska podívám na některé ze starších věcí, tak je to skoro úsměvné. Ale v té době člověk nemohl předvídat, jak se Charita za dvacet let rozvine.
Jak se po všech těch letech a projektech, které máte za sebou, bráníte vyhoření?
Musím říct, že jsem už vyhořelý byl, možná i několikrát. Zvlášť si vybavuji situaci asi před deseti lety, kdy krajský úřad vyhlásil pětileté financování větších sociálních projektů. Hodně mě to potěšilo, protože jsem si říkal, že konečně nebudeme muset každý rok znovu žádat, budeme mít nějakou jistotu. Při každoročním psaní žádostí jsme totiž celé měsíce nevěděli, co bude dál. Jenže v témže roce jsme dostali na stacionář o devět set tisíc méně. Bylo to velké zklamání z nesystémového rozhodování. Živě si vzpomínám, že jsem tehdy fungoval jen setrvačností, protože mi to vzalo všechnu energii. Různých zklamání či vyhoření bylo víc. Myslím si ale, že tu máme výborný kolektiv spolupracovníků, který je mi velkou oporou. Už to, že je tu dobrá atmosféra, že to tu funguje, mi dodává energii.
Myslíte si, že u práce v Charitě už takříkajíc zůstanete, nebo mohou přijít nějaké nové výzvy?
Dvacet let je dlouhá doba a člověk nemá nikdy říkat nikdy. Kdyby se proto objevila velmi zajímavá výzva, přijal bych ji.
Je mezi projekty, které ve znojemské Charitě vznikly, některý, který vám obzvlášť utkvěl v paměti nebo kterého si zvlášť ceníte?
Ke všem našim projektům mám vztah, už proto, že jsem mnohé sám zakládal. Nejvíc práce ale asi dala stavba domova pro matky v tísni. Původně jsme ho v roce 1997 zřídili jen jako pokus na rok. Nakonec byl v provizorních prostorách devět let. Tak dlouho trvalo hledání konečného místa, při kterém jsme vystřídali například prelaturu Louckého kláštera, starou louckou školu či sýpku na Hradišti. Mnoho práce pak dala i samotná stavba. Vzpomínám si, že jsme už měli schválenou dotaci a vykopané základy. Vtom mi volala ministerská úřednice, že jde o běžné byty, i když samozřejmě jde o přechodné, sociální bydlení. Úřednice přitom musela vědět o jaký typ projektu jde, chtěla mě ovšem odkázat na ministerstvo místního rozvoje. Nakonec jsme to vyřešili místopřísežným prohlášením, že je to skutečně sociální bydlení.
Čemu vás příprava velkých projektů naučila?
Napadá mě jeden zajímavý poznatek. Mladší člověk se do věcí vrhá po hlavě. Vzpomínám si, že o dotaci na denní stacionář jsme žádali dva roky a nedařilo se nám. Přitom rodiče už takové zařízení chtěli a potřebovali, tak jsme to rozjeli s tím, že buď dotace přijde, nebo ne. Vyšlo nám to, dotace přišla a vše běželo. Bylo to ale riziko a při zpětném pohledu bych dnes do takového projektu nešel.
Znojemsko je vnímané jako region na okraji, zapomenutý, odstrčený. Jaká je po letech vaše zkušenost, když se na něj díváte z hlediska služby lidem, kteří jsou slabí, nemocní nebo v tísni?
Náš okres charakterizuje už to, že tady nevznikla žádná jiná neziskovka našeho typu. Na většině míst totiž funguje diakonie, Červený kříž má své aktivity. U nás ale vedle znojemského Centra sociálních služeb nikdo srovnatelný není. Nemyslím, že by to bylo dobře. Je to příznačné pro zdejší atmosféru, v níž je jakási beznaděj. Pomáháme třeba i na Ukrajině a sestry, které jezdí ošetřovat do domácností v příhraničí, říkají, že rodiny v podobné situaci žijí i tady. Žijí v bídě, v příbytku s hliněnou podlahou. Myslím, že jsme skutečně v zapomenutém kraji. Mladí lidé odcházejí. Sám mám čtyři děti a všechny jsou už v Brně nebo ještě dál. Na druhou stranu mám jen pozitivní zpětnou vazbu od lidí, kterým se snažíme pomáhat. To, že za nimi dojíždí naše sestry, jim dodává jistou naději a pomoc už proto, že i ve své nemoci mohou zůstávat v domácím prostředí. Naši zaměstnanci jim také dávají i něco víc než svou odbornou péči. Aby v nás lidé nacházeli jakýsi ostrov naděje, považuji za cíl naší práce.
Jak se vám daří odpočinout, u čeho rád relaxujete?
Popravdě řečeno jsem asi workoholik, práci jsem si často nosil domů. Musel jsem zastat mnoho věcí, na které už máme dnes v Charitě zaměstnance. I dnes ale počítač doma často zapínám, i když kvůli méně náročným věcem. Zrovna se například chystám, že zpracuji video z Tříkrálové sbírky, abych je mohl dát na YouTube, to jsou věci, které mě baví.
Copak na to říká rodina?
Samozřejmě se věnuji domácím povinnostem, jak je to na vsi, kde žijeme, potřeba. Nesedím u počítače pořád. Musím zdůraznit, že manželka je mi velkou a stálou oporou. Když ještě byly doma děti, chodil jsem si nimi na vycházky, máme to blízko do národního parku, a na procházku rád vyrazím i dnes.
