Jak jste se vlastně dostal k medicíně? Byl v rodině nějaký lékař?
Měl jsem prostě vztah k biologii a chemii a proto jsem se začal studovat medicínu. V Brně jsem na univerzitě absolvoval lékařskou fakultu. Ve znojemské nemocnici jsem se nejprve věnoval anestezii a resuscitaci a po druhé atestaci v roce 1987 jsem se zabýval záchrannou službou.
Je velký rozdíl mezi lékařem na ARO v nemocnici a prací v terénu?
Vzdělání v anestezii a resuscitaci je dobrá průprava pro záchranářskou práci. Rozdíly jsou například v tom, že na rozdíl od práce v nemocnici, kdy má lékař podstatně více informací o pacientovi a na dosah má další kolegy pro konzultace, techniku a laboratoře, máme v terénu jen omezené prostředky. Logicky máme méně komfortní podmínky a především méně času.
Jak stresující je práce lékaře na záchrance?
Záleží to na osobnosti konkrétního člověka. Pro tuto práci musíte mít určitou predispozici. Například když nám přicházeli vypomáhat kolegové z nemocnice, tak nám po čase řekli, že se na to necítí.
Jaký typ relaxace či psychoterapie při vaší náročné profesi používáte?
Především mám velkého koníčka. Je to potápění, kterému se věnuji již od roku 1963. Je to odpočinek, ale už jen pobyt u vody a kontakt s přírodou je velkou relaxací. Navíc se nám rozšířila rodina o jednoho psa, takže i s ním při procházkách relaxuji.
Měl jste nebo míváte noční můry z nějakých dramatických zásahů třeba u vážných dopravních nehod?
To ani ne. Spíš si po nějakých zásazích zpětně říkám: udělal jsem to dobře nebo ne? Navíc, není to jen o našich zásazích. Rodina pacienta má různá očekávání, která třeba ne zcela splníme a pak vznikají i konfliktní situace. My prostě nemůžeme váhat. To je vždy na úkor pacienta.
Zajímáte se o další zdravotní stav pacientů, které přivážíte do nemocnice?
Není to naší povinností, ale devětadevadesát procent kolegů se i dál zajímá o stav pacienta, u kterého jsme byli jako první. Jde i o určitou zpětnou kontrolu našeho konání na místě záchrany člověka.
Jako rodilý Znojmák znáte celé město i okolí a patrně velmi mnoho lidí z něj. Jaké máte pocity, když zachraňujete někoho známého či blízkého?
Měl jsem zážitek, kdy jsem musel resuscitovat velmi blízkého rodinného příslušníka. Jenže člověk se v takových chvílích musí soustředit výhradně na práci. Nemůže přemýšlet o vazbách či vztazích. Pak až po zásahu se vám hlavou hodí ostatní okolnosti. Je zde důležitá psychologická podpora okolí.
Mluví se o syndromu vyhoření. Vy tuto práci děláte již velmi dlouho. Vyhoření nepociťujete?
Musím to zaklepat, ale zatím mne tahle práce baví a vyhoření opravdu necítím. Kdysi se příliš nepřemýšlelo o tom, že bychom potřebovali psychickou podporu. Záchranáři si nepřipouštěli osobní vyčerpání, mysleli si, že na to nemáme vůbec nárok. Dnes již naštěstí existuje program na takovou podporu. Jsme také jen lidé.
Jak se za dvacet let, po které se práci na záchrance věnujete, změnila technika?
Je to neustálý koloběh. Každá technika se v okamžiku pořízení stává starou. U nás naštěstí trendy ve vývoji techniky a pomůcek nejsou tak překotné, jako v jiných odděleních nemocnice. My stále potřebujeme zjistit známky infarktu, potřebujeme defibrilátor, ventilátor či monitor, které bývají asi po deseti letech vyměněné za modernější. Sanitky jsou také stále lepší. Mají lepší jízdní vlastnosti, klimatizaci…
Každý rok školíte hasiče. Nyní jste od nich dostal ocenění. Co pro vás znamená?
Školení dělám ve volném čase ze zištných důvodů. Jde totiž o to, že se pravidelně setkáváme v terénu při zásazích. Čím lépe máme proškolené a připravené hasiče, tím kvalitnější jsou pak zásahy. Oni vědí, co a jak dělat. V terénu musíme vzájemně spolupracovat, nemůžeme fungovat jeden bez druhého. A medaile? Vážím si ji, ale není důležité, jestli nějaká medaile je nebo není. Důležitá je spolupráce v praxi při záchraně lidských životů
