„Jela jsem tehdy se svým prvním manželem na malém motocyklu Pionýr. Říkalo se mu pincl. Jeli jsme polní cestou k našim na zahradu. Polňačka byla plná děr, které byly zasypané škvárou a různou drtí. Já jsem řídila, muž seděl na tandemu za mnou,“ popisuje začátek svého zážitku Hlobilová.

Přestože jela opatrně, dostala před jednou větší dírou smyk a oba s motorkou spadli. „Tu díru jsem viděla, ale věřila jsem, že to prostě vyberu. Nestalo se. Přední kolo šlo při pokusu o objetí výmolu do smyku a už jsme letěli na zem. Nohu jsem měla od škváry celou sedřenou. Začali jsme zjišťovat, jak moc jsme se zranili. Naštěstí jsme byli jen podření, nic jsme si nezlomili. Nějaká krev na noze i rukou, jinak nic,“ říká žena.

Motorku pak společně dotlačili až k babičce. „Pajdali jsme, ale šli. Na statku jsem přišla k vodovodnímu kohoutku na dvorku, abych si očistila podřenou nohu. Jak se tak umývám, vidím, že mám úplně rozšklebenou patu. Prostě jsem viděla kus krvavého masa,“ vypráví.

Pohled na krev nesnáší, takže volala o pomoc, aby za ní někdo přišel. „Už jsem se viděla v sanitce na cestě do špitálu. Na moje volání se kolem mne shromáždila celá rodina. Říkali no nazdar. A to tě to vůbec nebolí? A já na to, že nebolí, že mě spíš bolí ty odřeniny. A jak tak omývám zkrvavenou nohu, ten kus krvavého masa z nohy odpadl. Lekla jsem se nejen já, ale všichni okolo,“ vzpomíná Hlobilová.

Úlek vzápětí vystřídal huronský smích. Maso totiž nebylo z její nohy, ale z drůbeže. „Babička na tom místě krátce předtím zabíjela kohouta. Byl to jeho žaludek, do kterého jsem nevědomky šlápla poraněnou bosou nohou. Chechtali jsme se jako blázni a já byla ráda, že jsem v pořádku. Ne vždy musí být kus masa, které vidíte, vaše,“ směje se žena.