Utíká za nimi od starostovských povinností. Koně mu svými pysky rozverně cuchají vlasy a šmejdí po kapsách bundy. „Dneska nic nemám, zapomněl jsem,“ prohledává všechny skrýše oděvu Kadlečík.
Tmavý Šeron z trucu uhryzne alespoň kus třešňové větvičky opodál. S ozdobou v tlamě ale přitom stále pokukuje, jestli pán přece jen nenašel obvyklou kostku cukru. „Dřív býval v Litobratřicích státní statek, kde chovali na sto padesát koní. Odtud taky pochází Peruánské plemeno. Na jednom z těchto koní vyhrál Velkou Pardubickou i slavný žokej Josef Váňa,“ nenechává si pro sebe Kadlečík.
Vlastním chovem koní prý navázal na někdejší slavnou litobratřickou tradici. „Jezdil jsem vždycky jen rekreačně, nezávodil jsem. Koně jsou ale mou celoživotní zálibou. Dnes na nich jezdí moje sedmnáctiletá vnučka, a syn buduje farmu z těch ruin, co tady ze statku zbyly, tak mu pomáhám. Ráno chodím třeba dojit kozy, spravovat slepice. Když mi bylo šestnáct měli jsme doma i kravku. Tak to všechno znám,“ směje se.
Bryčka na výlety
Koně koupil kdysi od celníka z Lanžhota. „Nedávno jsem pořídil i bryčku na rodinné výlety, ale ještě jsme v ní nikam nejeli. Melisa totiž není do tahu, je to mimochodník,“ poukazuje.
Trojici kopytníků majestátnost nechybí, hřívu si čechrají jako herci okázalým pohazováním hlavy a přitom pokukují přes stromy k sousednímu dvoru na synovu farmu, kde se pasou jejich rodinní kamarádi.
Na vycházku kolem ohrady se vydávají místní lidé i děti ze školky. „Aspoň mají na co koukat,“ je spokojený Milan Kadlečík.
