„Po nehodě jsem dlouho ležel v nemocnici. To, že nevidím, jsem si začal uvědomovat pomalu. Lékaři mi pořád dávali šanci. Ale poslední verdikt zněl, už nikdy nebudete vidět. Řekl jsem si, že se přece kvůli tomu neoběsím,“ popisuje Josef Štula.

Snažil se s handicapem rychle vyrovnat. Volný čas tráví rybařením a návštěvami znojemského sociálního centra pro nevidomé a slabozraké Tyflocentrum. „Centrum pro nás dělá zajímavé akce. Chodíme plavat, navštěvujeme divadla a koncerty. V divadle sedím v první řadě, abych dobře viděl,“ směje se.
Využívá i pomůcky, které jsou určeny pro nevidomé. „Hodně mi pomáhá mluvící mobil, který přečte zprávu, pak nosím hodinky pro nevidomé. Doma mám nově zřízené internetové připojení, které je ozvučené. Knížky si půjčuji v knihovně v jejich zvukové podobě,“ říká Štula.

Ve volných chvílích si s ostatními zahraje například stolní hru Člověče, nezlob se. „Ale ta mě moc nebaví, raději mám hru bláznivá křižovatka,“ se smíchem dodává Štula.

Lidem s handicapem se ve Znojmě moc dobře nežije. Podle něj chybí na ulicích vodící linie. „Jsou to reliéfní pásky v dlažbě, které nám usnadňují pohyb po ulici. Jeden takový je na Obrokové. Jenže někteří obchodníci na něj staví reklamní tabule a ty pak v chůzi překážejí,“ zlobí se.

Trochu lépe je na tom Brno. „Už mají ozvučené zastávky, budovy a tramvaje. Nevidomý si pořídí hůl s vysílačkou. Když přijede tramvaj, tak uslyší její číslo a směr jízdy,“ vysvětluje.

Štula se vloni zúčastnil celorepublikové soutěže TyfloBrno. „Je to soutěž v prostorové orientaci a samostatném pohybu po městě. Spočívala v tom, že každý dostal na přehrávači namluvený popis trasy a musel se dostat do cíle,“ vysvětluje. „Z devatenácti lidí jsem skončil na osmém místě,“ chlubí se.
Avšak kvůli jedné hloupé chybě ztratil hodně bodů. „Neposlechl jsem si zvukový záznam až do konce. A tam bylo: nasedni do tramvaje. A já jen stál na zastávce a čekal jsem, co se bude dít,“ popisuje. „Handicap mě určitě změnil a více si vážím života,“ zakončuje své vyprávění Štula.