Před třemi lety obdržel nejvyšší medicínské vyznamenání, zlatou medaili Jana Evangelisty Purkyně za celoživotní práci. „I po více než půlstoletí praxe mě živá tkáň dokáže stále překvapit. A také ženská psychika. Jen v tom nejlepším slova smyslu,“ říká plastický chirurg Jan Válka.
Ze všech operací, který zákrok vám nejvíce utkvěl v paměti?Jeden čtrnáctiletý hoch kdysi pomáhal svému otci na Vysočině s řezáním dřeva na amatérsky udělané cirkulárce. Odebíral od otce špalky a dával je na sebe. Celá ta stěna ze dřevěných polen se zvrátila a na cirkulárku ho odhodila. Pila se mu zařízla do břicha, rozřízla mu žaludek, část střev a také jater. Ve snaze se odstrčit si pak uřízl ruku. Opravdu těžké trauma. Kolegové zoperovali vnitřní orgány, my celou noc přišívali ruku. Začali jsme o půl jedenácté a skončili v osm ráno.
A jak chlapec nakonec dopadl?
Je z něj vyučený traktorista a ruka mu slouží dobře.
Vzpomenete si na svůj vůbec první zákrok?
Ještě jako medik jsem chodil na kliniku plastické chirurgie a tam mi svěřili drobný výkon. Mazovou cystu ve vlasech. To jsem pod dohledem mohl odoperovat, na což jsem byl velice pyšný.
Proč jste se dal na medicínu?
Upřímně jsem byl naivní. My všichni. Měli jsme pocit, že zachraňujeme svět. Že medicína je všemocná. S tím jsme šli do života.
A zachránili?
To nejspíš ne. Nicméně doufám, že jsem mnoha lidem pomohl. Ale jistě, občas na člověka padají chmury, zda udělal, co mohl, že se měl víc snažit, víc se učit. Mám také výčitky, že jsem kvůli práci zanedbával rodinu. To už bohužel nejde zvrátit.
Jakou máte oblíbenou operaci?
Byla to mikrochirurgie. Pohybujete se v cévách, které mají milimetr a méně a musíte tam udělat osm stehů. Když vidíte, jak uříznutý prst či ruka najednou zrůžoví a je velká šance, že se opět bude hýbat, zavalí vás naprosto úžasný pocit. Vzpomínám si na první přišitý prst. Byli jsme na sále přes osm hodin, dnes to kolegové zvládnou za čtvrtinu času. No a co se estetické chirurgie týče, tak rád operuji nosy.
Proč jste se dal na estetickou chirurgii?
Po čtyřiceti letech jsem chtěl zkusit něco nového. Je to jistá lehká múza plastické chirurgie. V estetické chirurgii je též velká škála výkonu. Největší výzva pro mě byl ale právě nos. Je nejrizikovější, nejsložitější a také nejde schovat.
Vymlouval jste někdy někomu nějaký zákrok?
Ano a není jich málo. Například jsem vždy odmítl ženě zvětšit nos. A že jich s tímto požadavkem pár přišlo.
Jaké máte neoblíbené zákroky?
Velké amputace. U nich se nelze zbavit pocitu, že pacienta mrzačíte. Byť je to nutné. A také transplantace vlasů. To je spíše zahradnictví než medicína. I to je však někdy třeba.
Kdy?
Jedné sestřičce na psychiatrickém oddělení pacientka z hlavy strhla vlasatou část nad čelem. Tam samozřejmě transplantace smysl měla. U mužů je to otázka ješitnosti.
Za čtyřicet let praxe jste byl určitě svědkem řady tragédií. Jak vnímáte smrt?
Plastická chirurgie naštěstí není příliš často konfrontovaná se smrtí. Každý z nás si ale musel projít stáží na popáleninovém centru. Tam se bohužel umírá. A nejhorší je umírání dítěte. Vzpomínám na devítiletého hocha, který spadl do smetiště, kde bylo vysypané velké množství žhavého popela. Popáleniny na osmdesáti procentech povrchu těla. Věděli jsme, že mu není pomoci, ačkoli jsme dělali, co jsme mohli. Komunikoval s námi, mluvil a my věděli, že zemře.
Jakou nejzvláštnější věc jste operoval?
Nevzpomenu si na konkrétní zákrok, ale hodně mi v paměti utkvěly příběhy transsexuálů. Musí být pod neskutečným tlakem, když jsou ochotní podstoupit celý proces léčení a řadu operací. Obojí bolestivé. Navíc je-li z menšího města, pojí se k tomu i velké stigma.
Dokáže vás po půl století v praxi ještě něco překvapit?
Určitě. Předně pracujeme s živou tkání. Občas se prostě chová, jak chce. Třeba operace víček je poměrně banální, ale při hojení se nakonec rozhodnou, že se budou chovat nevraživě a hojí se nepochopitelně. No a pak je to ženská psychika. Ale pouze v tom nejlepším slova smyslu. Léta jsem operoval vozíčkáře, para i kvadruplegiky. Hluboce před ženami smekám. Partnera neopouští, starají se o něj. My jako muži se někdy chováme otřesně. Například když partnerka přijde o prs a muž ji pak opustí. To je hanebné. Skláním se před ženami, že nás neopouští, když je nejvíce potřebujeme.
Jste zakladatelem mikrochirurgie v České republice. Jak velká revoluce to byla?
Převratná. Umožňovala přišít amputované části těla, prsty, ruce, penis…Před ní se také dělaly jen takzvané lalokové plastiky. To znamenalo krýt defekt někde na těle. Nejčastěji u obnažených kostí, protože ty pak začaly osychat a odumírat. Nešťastník poté musel být třeba tři týdny zasádrovaný v kozelci. Šlo o nesmírně zdlouhavou a bolestivou proceduru. Mikrochirurgie vše změnila. V principu vezmete volný lalok zásobovaný konkrétní cévou, tu vypreparujete a přišijete na příjmovou cévu poblíž defektu. V jedné operaci tak vyřešíte problém, který se předtím léčil měsíce za velikých útrap pacienta i doktora. A kvalitněji.
Lze mikrochirurgii před padesáti lety a dnes porovnávat?
Principy zůstávají, jen potřebné vybavení a istrumentárium se zdokonalilo.
Jaký lalok je váš oblíbený?
Čínský lalok. Je z předloktí, relativně tenký, krásně se s ním nahrazují například defekty v obličeji. Jde jím nahradit tvář, čelo, patro, pokrýt obnaženou kost. Je univerzální, proto můj nejoblíbenější.
Existuje i v estetické chirurgii podobný zlom typu mikrochirurgie?
Estetická chirurgie začínala už v devatenáctém století. Přišívali tehdy uši, začínali se operovat nosy. Nejvýraznější přínos byl vynález silikonových prsních implantátů a zavedení liposukce. Předchozí pokusy o zvětšování poprsí končily většinou katastrofálně.
Existuje podle vás zákrok, který zkrášlí každého?
Úsměv.
KDO JE JAN VÁLKA
- Narodil se 30. ledna 1946.
- Operuje již 51 let.
- Stál u zrodu československé mikrochirurgie, jako první přišil uříznutý prst a transplantoval prst z nohy na ruku.
- Napsal knihu Nos neschováš aneb Vše o Nose.