S pomlázkami i kbelíkem vody se v pondělí za děvčaty chystají chlapci ze Slováckého krúžku ve Svatobořicích-Mistříně u Kyjova. Na svou výpravu si obléknou i sváteční kroj. „O víkendu upleteme žíly a v pondělí budeme děvčata oblévat vodou,“ těší se starosta krúžku Tomáš Kellner.

Polévání vodou je tradiční rituál v blízkém Slovensku. Do Svatobořic se dostal před lety. „Chlapcům se to zalíbilo a děvčata si zvykla,“ směje se Kellner.

Jenže ženy mají opačný názor. „Jsem ráda, že tady taková tradice není, nadšené bychom nebyly,“ je ráda například Irena Sedlářová z Velké nad Veličkou na Hodonínsku.

Mladíci z Velkých Pavlovic na Břeclavsku pletou takzvanou stárkovskou pomlázku vždy v týdnu před Bílou sobotou. „Z chasy se nás sejde asi tak dvacet až třicet. Pomlázku pleteme z osmi vrbových prutů a napojujeme ji, abychom dosáhli co největší délky,“ popsal stárek Oldřich Vymazal. Loni měřila jejich žíla šestnáct metrů a pletli ji celkem devět hodin.

O Velikonočním pondělí se časně ráno schází mládenci v krojích před domem prvního stárka a vyráží na obchůzku. „Povinností je obejít všechny stárky a sklepnice, které nám za odměnu nalijí kořalku a přichystají něco malého k jídlu. Po koledování si sedneme do sklepa, zazpíváme si a okoštujeme víno,“ přiblížil zvyky velkopavlovické chasy Vymazal.

Na Znojemsku se chodí jen se žílou neboli mrskačkou. „Okres Znojmo leží na národopisné hranici Podhorácka, osídleného moravským živlem, a úrodného Podyjí, kde až do konce 2. světové války žilo převážně obyvatelstvo německé národnosti. Tradice podhorácké byly vždy nejbližší těm z horácké Vysočiny, ale také z jižního Brněnska. Podyjí bylo po roce 1945 dosídleno převážně vesnickou chudinou ze Slovácka a jižního Valašska, méně ze střední a západní Moravy. Brzy nato sem dorazily také početné skupiny Čechů a Slováků ze zahraničí, a to zejména z Rumunska, Ukrajiny a bývalé Jugoslávie," připomněl etnolog Jihomoravského muzea ve Znojmě Jiří Mačuda.

To vše mělo a stále má zásadní vliv na přístup k jednotlivým obyčejům, těch velikonočním nevyjímaje. „Přejděme však k Velikonočnímu pondělí. Téměř bez výjimky se u nás chodí po koledě s žilou, pomlázkou upletenou obyčejně z osmi proutků. Obřadní polévání vodou se zde nikdy neuchytilo, a to dokonce ani v obcích nově osídlených. Tradice mrskutu je stále živá zejména na venkově, kde chlapci a často i mládenci nebo ženatí muži navštěvují většinu známých a příbuzných, kterých bývá vzhledem k tomu, že se zde lidé navzájem lépe znají, poměrně hodně," přiblížil Mačuda.

V trvale osídlených obcích se udržely i původní koledy. „Jen charakter odměny se liší. Malovaná vajíčka postupně vystřídala ta čokoládová nebo peníze, a to v takové míře, že mnohdy převažují nad vajíčky vařenými. Ve větších městech dnes už na malované vajíčko téměř nenarazíte, a tak původní smysl celé obchůzky vzal v podstatě za své. S pomlázkou, mnohdy ani neupletenou z živých ohebných prutů, se navíc chodí jen po rodinách a velmi blízkých známých, chlapci zároveň navštěvují také domy některých spolužaček," dodal etnolog.

Hluboko vrostlé kořeny mají tradice ve vesnicích na Horňácku. Velikonoční rachot v nich začíná už ve čtvrtek, kdy skupiny dětí obchází dědinu s dřevěnými zubatými kolečky. „Na Horňácku se říká, že repotají klepačama. Zvukem nahrazují kostelní zvony, které pomyslně odletěly do Říma,“ říká etnograf Městského muzea z Veselí nad Moravou Vít Trachtulec.

Na Velký pátek dřív lidé vše omývali tekoucí vodou. Nejdřív sebe, pak i dveře domu. „Byl to rozšířený zvyk jakési velké očisty. Čerstvou vodu dávali pít i dobytku,“ přiblížil Trachtulec.

Neklidný spánek ze soboty na neděli mívají lidé dodnes. „Rozjaření mladíci během ní píšou vápnem na silnice. U domů se tak ráno objevují různé nápisy,“ popisuje Trachtulec.

Romantický zvyk cestiček lásky už dnes vymizel. „Šohaji vysypávali cestičky pískem mezi domem svým a jejich vyvolené,“ vzpomněl Trachtulec.

Tradice v Brně ovlivnili někdejší němečtí obyvatelé. Zvyky se proto lišily od jiných oblastí. „Pamětníci z třicátých let vzpomínají, že dárky nosil velikonoční zajíc jako v Německu,“ uvedla etnoložka Moravského zemského muzea Jana Poláková.