U klavíru sedí od svých pěti let. „Doma jsme také měli už jeden z prvních počítačů a mě vždycky bavilo se v nich rýpat. Proto jsem se brzy rozhodl, že budu studovat informační technologie a hudbu budu mít jako zálibu,“ dodává Smrčka.

S veřejným vystupováním začal brzy. „Byla to tehdy náhoda. Při výstavě Základní umělecké školy ve znojemském Domě umění mě spolužáci pobízeli, ať jdu zahrát na piano. Paní Růženka Smutná, která tam tehdy provozoval známou kavárnu, mi to dovolila a pak mi navíc řekla, že když budu chtít, můžu si kdykoli přijít zahrát. Bylo mi asi dvanáct let a vždycky mě překvapilo, že se moje hraní líbilo. Budovalo mi to sebevědomí,“ vzpomíná Smrčka.

Znojemský pianista Michal Smrčka.

Stále si ale hraje rád i sám pro sebe. „Když si někdy potřebuji vyčistit hlavu od programování, přesednu v pracovně ke druhé klávesnici a půl hodiny hraju Chopina, abych se odreagoval,“ přibližuje.

Sólově hrává při obřadech, na hostinách a dalších příležitostech. „Beru to často jako trénink na veřejnosti, při kterém mohu improvizovat a zkoušet si různé věci. Zjistil jsem také, že když třeba při večeřích hraji pro vytvoření hudební kulisy a zdá se mi, že mi lidé ani nevěnují pozornost, často posléze zjistím, že docela vnímají, co hraju,“ uvažuje Smrčka.

Víc se nyní chce zaměřit na hraní s kapelou. „Jmenuje se Jazzy Talking a existuje sedm let. Za tu dobu několikrát změnila složení, mé bývalé spoluhráče většinou profesní dráha zavedla mimo Znojmo. Teď máme výborného bubeníka a starší, hudebně vyzrálé muzikanty,“ pochvaluje si Smrčka.