Prázdninová euforie. Ale hlavně spousta příležitostí dohnat dobrodružství, na která ve školním roce nezbýval čas. To jsou podle mluvčí jihomoravských záchranářů a lékařky Barbory Zuchové důvody, proč každé léto dramaticky stoupne počet úrazů dětí a mladých lidí.

„Některé okamžiky v sobě nosíte dlouho. A nemusí jít o žádné tragédie. Stačí si při zásahu všimnout, že malý pacient má stejného medvídka jako vaše dítě,“ říká žena, která kdysi dala urgentní medicíně přednost před úplně jinou kariérou. Vystudovala taneční konzervatoř.

Léto je pro záchranáře obvykle velmi náročné. Jak často letos záchranáři na jižní Moravě vyjížděli do terénu?
V létě samozřejmě výjezdů bývá víc. Tento rok jsme ale opravdu výrazně překročili obvyklý průměr. A to nejen přes letní prázdniny, ale celoročně. Dokonce jsme se několikrát dostali přes hranici dvou set padesáti výjezdů za jeden den. To je extrém. Dlouhodobý průměr je kolem sto sedmdesáti výjezdů na den v celém Jihomoravském kraji.

Je to kvůli letnímu počasí?
Souvislost s horkými dny je samozřejmě poměrně jasná. Ve dnech, kdy bylo největší teplo, jsme výjezdů měli opravdu nejvíc. Horko je zkrátka pro organismus velká zátěž, zvlášť pro chronicky nemocné lidi. Jde i o věk, malé děti nebo naopak starší lidé jsou k problémům náchylnější. A možné je i to, že lidé jsou kvůli horku nervóznější, méně pozorní. A to přispívá například k většímu riziku úrazů.

To je důvod, proč v létě úrazů přibývá?
Jistěže prázdninová euforie přispívá k menší pozornosti a tím pádem i většímu riziku poranění. Důvod ale vidím hlavně v tom, čemu se lidé o prázdninách obvykle věnují. Řada lidí například tráví léto u vody. Stále častěji také zkouší různé extrémní sporty. Naopak podíl dopravních nehod na příčinách úrazů se o letních prázdninách moc nemění. Na druhou stranu těsně po prázdninách, na začátku školního roku, přibývá dětí sražených autem.

Proč se o prázdninách věnuje taková pozornost právě dětským úrazům? Jsou v létě k poranění náchylnější než dospělí?
Když vynecháme dopravní nehody, které dítě většinou nijak neovlivní, pak ano. Riziko úrazů prostě souvisí s věkem. Zatímco dospělí chodí do práce většinou po celý rok, děti mají v létě najednou dva měsíce prázdnin. To pro ně často znamená naprostou změnu denního režimu. Mají najednou velkou volnost, spoustu času a také daleko víc příležitostí se zranit. A nejde jen o malé děti, ty jsou přece jen pod větším dozorem rodičů. Riziko v létě výrazně stoupá hlavně u mladistvých.

Jaké jsou nejčastější rizikové situace, při kterých se děti v létě zraní?
Časté jsou úrazy na kolečkových bruslích a na kole. Patří sem třeba ježdění na různých rampách, ale také zcela běžné sportovní aktivity. Velké riziko představuje i voda.

Kolikrát jste letos vyjížděli pomoci topícímu se člověku?
Zvláště náročný byl jeden týden v červenci, kdy záchranka vyjížděla k pěti tonutím, včetně jednoho dítěte. Voda je obzvláště nebezpečná, nemusí jít jen o tonutí, například skokem do neznámé vody si dotyčný může vážně poranit páteř. Bohužel tyto úrazy míváme po skocích i do domácích bazénů. Časté jsou u dětí i pády z výšek, třeba ze stromů nebo střech. A kapitola sama pro sebe jsou případy, se kterými se sice setkáváme po celý rok, ale chci před nimi opravdu varovat. Jde o zásahy vysokým napětím, ke kterým dochází třeba tehdy, když se děti či mladí lidé pokoušejí přelézat vlaky na nádraží. Následky bývají tragické a bohužel to souvisí s tím, jak málo lidé o tomto nebezpečí vědí. Nemusí se ani přímo dotknout drátu pod napětím, a přesto je může elektrický proud zabít.

O špatném povědomí lidí o tom, jak úrazům předcházet, se mluví často. Vy se věnujete i výuce první pomoci. S jakými mýty a chybnými představami se setkáváte?
Mám pocit, že lidem správné informace o první pomoci chybí. Přitom o ně mají extrémní zájem. Kdekoliv školím, zaplaví mě vždycky lavina dotazů. Za to jsem opravdu ráda, bohužel různé mýty o první pomoci přetrvávají pořád. Konkrétním příkladem jsou příběhy o tom, jak někdo zraněného zachránil tím, že mu vytáhl jazyk. To je nesmysl, který i média pořád omílají. A lidé se tomu diví na každém kurzu. Poskytnout první pomoc přitom obnáší jen pár naprosto jednoduchých postupů.

Jakých?
Když je někdo v bezvědomí a nedýchá, musíte mu uvolnit dýchací cesty. A tady nepomůže pacienta posadit nebo mu podkládat hlavu. Dýchat mu umožníte jenom tím, že mu zakloníte hlavu a vysunete bradu. Vůbec není nutné člověku sahat do úst. Pokud člověk ani pak nezačne dýchat, je třeba začít resuscitaci. Stabilizovat člověka ještě před odjezdem do nemocnice je pro záchranáře v dnešní době klíčové. K zraněným lidem vyjíždí kvalifikovaná posádka s takovým vybavením, které se používá v nemocnicích na jednotkách intenzivní péče. Systém zvaný nalož a jeď v záchrance už dávno neplatí, velká medicína se nyní dělá v terénu. To znamená, že pro pacienta musíme co nejvíc udělat přímo na místě. A ne jej pouze co nejrychleji odvézt.

Občas je možné vidět sanitku, která jede poměrně pomalu. A přesto na přechodu spustí maják. To je v pořádku?
Ano, zcela určitě a zvlášť u stavů, kdy předpokládáme poranění páteře. Pacienta máme sice zafixovaného speciálními pomůckami, není ale možné se s ním při takovém typu poranění řítit stodvacetikilometrovou rychlostí. Musíte jet šetrně.
Dokáží se lidé spěchající sanitce na silnici přizpůsobit?
Většina řidičů se o to snaží. Bohužel se občas stane, že ve snaze rychle zareagovat člověk zazmatkuje a uhne třeba na opačnou stranu. Většinou to neudělá ze zlé vůle, ale i k tomu občas dochází.

Opravdu?
Bohužel jsme se setkali i s případem, kdy člověk v autě záchranářům skutečně bránil projet. Sanitku, která spěchala za zraněnou pacientkou, pronásledoval a stavěl se jí do cesty. Nakonec si musela posádka zavolat pomoc policie. Dotyčný tímto jednáním nejen že ohrožoval životy našich záchranářů, ale ve svém důsledku i pacientku, ke které sanitka mířila.

Setkávají se záchranáři i s agresivitou ze strany lidí, kterým pomáhají?
Je to dennodenní rutina. Většinou záchranáře zahrnují spíš slovními útoky, setkáváme se ale i s fyzickým napadením. A těžko říct, co k tomu lidi vede. Vzpomínám si na situaci, kdy jedna z našich lékařek ošetřovala mladého muže. A v momentě, kdy řekla, že by bylo vhodnější pacienta převézt do nemocnice, letěl jejím směrem popelník.

Jsou pro záchranáře psychicky náročnější i situace, kdy je pacientem právě zraněné dítě?
Když vyrážíte k zásahu, dostanete lístek se stručnou informací o daném případu. Takže třeba víte, že jde o dopravní nehodu se třemi zraněnými. Nebo si na lísku přečtete: pád ze stromu, dítě. A vždycky, když jde o výjezd k dítěti, máte sevřené srdce. Při zásahu ale na emoce není čas. Na místě už vás zajímá jen přesný medicínský postup a bezchybné ošetření.

Máte s tím vlastní zkušenost?
Ačkoliv jsem mluvčí záchranky, už jako medička jsem na záchrance stážovala. Jako lékař zatím na záchrance pracovat nemohu, vzhledem k tomu, že jsem v předatestační přípravě. I přesto jsem již zažila okamžiky, které jsem v sobě nosila hodně dlouho. Pamatuji si na případy, kdy přes veškerou snahu zemřelo třeba úplně malé dítě. Na místě není prostor na emoce, ale máte to pak dlouho před očima. A nemusí ani jít o žádné tragédie, často vás zasáhne naprostá drobnost. Třeba to, že si všimnete, že malý pacient má stejného medvídka jako vaše dítě.

Práce v záchrance je v mnoha ohledech náročná. Co je na tomto povolání naopak tak zajímavé, že se pro ně člověk rozhodne?
Každý druhý chlapeček vám řekne, že chce být hasič nebo záchranář. Mají speciální oblečení, pomáhají lidem, jsou hrdinové naší doby. Možná, že někoho trochu láká i adrenalin. Pro mě ale byla vždycky výzva hlavně velká odpovědnost, kterou člověk musí umět přijmout.

Vaši rodiče jsou lékaři, inspirovala jste se u nich?
Ano, oba moji rodiče jsou zubní lékaři, takže k nemocničnímu prostředí jsem měla od dětství blízko. A volba oboru u mě byla jasná, zubní lékařství by mě nebavilo, zaujala mě právě akutní medicína. Dřív se o záchrance říkalo, že je to medicínský odpad. Přitom dnes už existuje i celý obor zvaný urgentní medicína a medicína katastrof, který vyžaduje superkvalifikované odborníky. Na medicínu jsem šla už rozhodnutá, že se chci věnovat právě tomu.

Proto jste si jako studentka chtěla vyzkoušet práci na záchrance?
K tomu se pojí příběh, který se stal, když jsem byla v prvním ročníku. Tehdy v Brně došlo k nehodě nočního rozjezdu a auta, při které se několik lidí zranilo. V rozjezdu byli i čtyři medici, ale neuměli vůbec zasáhnout. Báli se, že zraněným lidem ublíží. Takže kromě přivolání záchranky nic neudělali. A tehdy jsem si řekla, že tohle se mi nesmí nikdy v životě stát. Ať už budu dělat cokoliv, chci bezpečně vědět aspoň to, co si počít v akutní situaci.

Na budoucí studentku medicíny jste ale nestudovala zrovna typickou střední školu.
To je pravda, mám vystudovanou taneční konzervatoř. Jako malá jsem podlehla tomu, co se líbí většině malých holčiček, když vidí taneční sukýnku, boty špičkovky a celou tu éterickou krásu tance. Mám naprosto úžasné rodiče, kteří mi nikdy nebránili v tom, co jsem si vymyslela. Když jsem se dostala na konzervatoř, nechali mě studovat. Byla to velice náročná škola, naučila jsem se tam sáhnout si na dno.

To byla vlastně dobrá průprava pro lékařské povolání.
Byla to dobrá průprava pro život. Pochopila jsem, že někdy je třeba zatnout zuby a dělat. Bez ohledu na to, jestli se vám to líbí, nebo ne.

Proč jste se rozhodla s profesionálním tancem skončit?
Po maturitě jsem přemýšlela nad tím, jak dál. A došlo mi, že do divadla mě to vlastně netáhne. Začala jsem studovat pedagogickou fakultu a pořád si pohrávala s myšlenkou, že zkusím medicínu. Nejdřív jsem si netroufala. Pak mi ale jeden kamarád řekl, že se to přece mohu doučit. A tak jsem se celou středoškolskou látku předmětů, které se na konzervatoři nevyučují, postupně doučila.

Kromě vaší práce v nemocnici a na záchranné službě se věnujete ještě kynologii, tedy nauce o psech, nebo třeba vzdělávání lidí. A navíc jste maminkou dvouletého syna. Dá se to vůbec zvládnout?
Já myslím, že to zvládáme docela dobře. Akorát si člověk musí všechno trochu víc organizovat. Pomáhají mi také rodiče a paní na hlídání. Malý je takové bezvadné, komunikativní dítě. Všude jezdí se mnou. Ale nezažíváme žádné slzavé údolí, ani když odcházím do práce.

Kdy vstáváte?
No když spím do šesti, tak jsem ráda. To je fakt.